Václav Tille

(1867—1937)

Publikované práce

Povídky, jež sebral na moravském Valašsku V. Tille. Nákladem Společnosti národopisného musea, V Praze 1902, str. 171. Zvláštní otisk. Viz „Povídky sebrané na Valašsku r. 1888“, Národopisný sborník českoslovanský, sv. VII. 1901, s. 45–133; VIII, 1902, s. 35–108. — Online-NULK: VII., VIII.

Verzeichnis der böhmischen Märchen von Václav Tille. Übersetz aus dem Böhmischen. I. N:o 1–8. Folklore Fellows Communications N:o 34. Vol. VI. Suomalien Tiedeakatemia, Helsinki 1921. — Inhalt.

Soupis českých pohádek I, II/1–2. Rozpravy České akademie věd a umění, Třída III., č. 66, 74. Nákladem České akademie věd a umění, Praha 1929, 1934, 1937. — Obsah.

„Polívkovy studie ze srovnávací literatury“, in: Sborník prací věnovaných Prof Dr. J. Polívkovi k šedesátým narozeninám. Uspořádal J. Horák. Praha 1918, str. 1-216. — Abecední pořádek látek.

O lidových pohádkách. Praha, SNDK, 1966, s. 48.


Tille, II/2, 617–621:

Tille.

Povídky, jež sebral na Moravském Valašsku Dr. V. Tille. V Praze, A. Wiesner 1902.

Roku 1888 jel jsem na doporučení F. Bartoše na Moravské Valašsko sbírat ústní lidové podání. Našel jsem šest vypravěčů a zapsal od nich šedesát čísel. Profesor Polívka způsobil, že jsem mohl otisknout svou sbírku r. 1901 v sedmém svazku Národopisného sborníku a vydat pak zvláštní otisk samostatně.

Zapisoval jsem doslova, nepřihlížeje k dialektickým zvláštnostem, přidal jsem ke každému číslu případné české varianty a odkazy na cizí literaturu.

Javorek z Jarcové u Valašského Meziříčí, starý nádeník, vypravoval na dvakrát 20 čísel. Hned první text byl podvod: Prý před pěti lety byl na Radhošti zlý kanec a zbojník se vsadil s hajným, že ho zabije pouhým nožem. Kanec, chodil k jedné jabloni na pláňata, a když se jich nažral, spal. Zbojník ho, když spal, bodl, pak vylezl na jabloň. Kanec útočil na kmen, až vykrvácel. Je to povídka z Gest Romanorum: Ve vydání J. V. Nováka č. 72, v "Sedmi mudrcích" od Krameria, vydaných v J. Hradci u Landfrasa, č. 10. Z ostatních povídek Javorkových mají známý knižní pramen: č. 21, z jindřichohradeckého tisku "Černý muž", č. 22, O dívce-kouzelnici, z textu České včely 1834 s. 81, č. 23. z tisku o Robertu ďáblovi a č. 18, O povolání uherského krále od železného stolu, z tisku, jejž našel Z. Kuzelja v knize v Soupisu u tohoto textu citované. Ale i ostatní Javorkovy texty svědčí o pramenech knižních, třeba nepřímo.

Povídky o císaři Josefovi (čísla 4–9) jsou z nějaké knížky přeložené z němčiny. První tři zmiňují se jen, jak císař rozdával ovce, kosy, dal dívce věno. Další číslo vypravuje, jak císař vyslechne přání vojáků sedících y hospodě a pak jim je plní: jednoho propustí z vojny, druhému dá najíst se másla lžicí, třetího dá vozit městem na fůře sena, ale tomu, jenž chtěl být 24 hodin císařem, dá nad lože zavěsit na žíni meč, aby věděl, v jakém císař žije nebezpečí. Javorek říká "obšit", "putr", "erteple", voják-císař dostává "mapy od lantu", číhají na něj "po lantě", a meč nad ložem je zavěšen na "koňský vlas" místo na žíni! Tato povídka o císaři, jenž plní vojákům přání,

- 618 -

má zvláštní obdobu v polštině. S. Cercha ji zapsal ve sbírce "Basni ludowe, zebrane we wsi Przebieczanach" pod č. 4. (Viz Materiały antr. arch. r. I. 1896 s. 51). Král vyslechne tajně přání vojáků, tomu, jenž chce být na den králem, dá nad lože zavěsit na žíni meč, druhého, jenž si přál vyspat se s královnou, pošle ke královně, ale před tím jí nařídí, aby na všecko odpovídala jen slovem "Ne!". V tomto spojení zná tuto povídku vypravěč Svoboda. V textu, neotištěném v mé sbírce, praví, že císař Ferdinand jednomu vojákovi splní přání, aby se najedl u císařské tabule, druhého pošle spát s "královnou" (viz Soupis II. 1. s. 278). Damoklův meč je vynechán. Povídka osmá obsahuje látku Karlmeinet a také se hemží germanismy: "fasovat", "trachtament", "kvelp", "orkaf", "kastlík", "trachta", "posty", císař říká vojákovi: "Moje dítě!". Javorkův tisk byl asi příbuzný s povídkami, jakou zapsal na př. Hormayr v svém Taschenbuchu (31. 1842 č. 294 s. 247) o landgrafovi Mořici von Hessen. Poslední, devátý text, "Císař a dráb" je běžná kalendářová povídka, jak se psaly robotníkům pro útěchu.

Č. 16. je zjevně z nějakého kalendáře: Sedlák prosadí, aby voják u něho ubytovaný byl přeložen, protože mu chodí za dcerou. Voják si dá v neděli s dívkou schůzku, ale musí jet "na ordinanc", dojede k statku až večer. Najde rodinu v světnici svázanou, na půdě tři lupiči hledají peníze. Voják na ně křikne, číhá u schodů, jednomu utne ruku, druhému ucho, třetího tne do zad. Lupiči prchnou s jeho koňem. Voják jde ráno do statku, kde je nyní ubytován, pěšky, najde svého koně ve stáji, hospodář a dva synové jsou zraněni atd.

Č. 2 je pouhá zmínka o pokladu v Radhošti, který hlídá železný chlap na lávce, č. 10. zmínka o pokladu marně dobývaném, Č. 11. zkomolená povídka o sirotkovi v Radhošti. Č. 17. je povídka v kraji běžná o čertově hrázi v Lidečku, která byla tištěna již v Květech 1844 s. 478 (od J. Winklera), u Mikšíčka 1844 II. č. 10 s. 22, odtud přetištěna u Menšíka V/VI č. 41 s. 22. Má ji také Kulda č. 15., Václavek-Soukal č. 54, s. 127 a Václavek 1897 č. 37., s. 95.

Č. 15. a 20. jsou zmatené pokusy vypravovat o vysvobození jakési zakleté princezny vojákem, a č. 19. je zmateně vyprávěný příběh o drakovi zabitém vnadidlem. Tedy celkem: texty souvislejší jsou vyčtené, vypravování je mechanické, bez zájmu, ostatní jen drobnosti a úlomky.

Jan Bortel, nádeník u soláneckého starosty Mikulénky, byl mi doporučen kaplanem z fary na Hutisku. Uměl vyprávět vášnivě a dramaticky, smál se se smějícími a plakal s plačícími. Byl asi padesátiletý, rád si přihnul a patrně, nehlídán, rád vyprávěl pepřený humor. Přiznal, že velmi rád čte, a kaplan jej asi zásoboval četbou. Po prvé vyprávěl v neděli 26. srpna slavnostně před starostovic rodinou, kaplanem i čeládkou ve velké světnici. Měl trochu trému, vypravoval svůj nejdelší kus, o zápasu s třemi draky pod mostem a o běhu o závod s princeznou o zázračnou vodu (č. 12). Tato povídka odlišuje se nápadně obsahem i slohem od ostatních osmi, které jsem od Bortela slyšel, a nemá v českém podání paralely mimo text, jejž otiskl

- 619 -

Přikryl v Záhorské kronice 1895 s. 228. S tímto textem však ukazuje takové shody, že musí mít oba společný pramen; místy se navzájem doplňují. Začíná tím, že se pro bezdětnou královnu peče ryba, po které má mít syna. Bortel říká, že kuchařka hodila vnitřnosti "suce", sama jídla okusila, a pak mělv královna, kuchařka i suka každá syna. "Ten od suky" je nejstarší, když dorostou a jedou do světa, hledí se ho ti druzí dva zbavit. Přikryl říká, že kuchařka okusila, a co po ní zbylo, snědla služka. Pak měly královna, kuchařka, služka, každá syna, a ten služčin se jmenoval "Sudič" (!), druzí dva jím pohrdali. Text sám se často objevuje v ruských pohádkách v různých variantech — suka je ruské slovo pro čubku — v češtině je jinak neznám. Mám podezření, že jej Bortel měl z nějaké sbírky ruských pohádek přeložených do češtiny, kterou mu kaplan půjčil, a že u Přikryla — jenž tak často přetiskuje z tisků — byl podobný pramen. ("Sudič" je patrně zkomoleno ze "Sukin", t. j. syn čubky.)

Po druhé vypravoval Bortel večer po práci, po domácku, dvě veselé povídky (24, 25), o synu nezdarovi, jenž nakonec se stane králem, a o kouzelných darech za almužnu. Cítil se nehlídán kaplanovou autoritou, ale když počal — trochu napilý — drsněji žertovat, poslal jej starosta spát. Po třetí se snažil vypravovat — patrně na vyšší pokyn — povídky sentimentální, ale mátl se a bezděčně zabočoval do komiky. Počal tragickou látkou o pomstě zavražděného, ale přešel z ní do veselé látky o zlodějimistrovi (č. 27). Pak se pokusil vypravovat (č. 28) o zloději dle látky Rhampsinitův poklad, ale zmátl ji úplně. Č. 29 má váhavý počátek: Bortel vzpomíná na vážné látky "Pout do Kompostelly", "Princezna v kryptě" a přechází do vážné povídky o vzkříšené nevěrné ženě, ale vzpomíná na ni nejistě. Pak nechal vážných látek a vypravoval svěže a se zájmem o ševci, jak šel na Pánaboha s holí, a o císaři a vojákovi, jenž v lese polije lupiče vařící kořalkou, a konečně sentimentální povídku o strašidelném holiči, která slohem i obsahem se hlásí k nějakému, nedávno čtenému kalendáři (č. 30 až 32).

Josef Kostka, švec ze Solánce, výměnkář víc jak sedmdesátiletý, řemeslný pohádkář, přišel ke mně sám přivydělat si a stále vplétal do vyprávění svou chudobu a panskou štědrost. Kladl důraz na to, že rád čte, a připomněl, že vypravoval už jednomu sběrateli (mohl to být Peck, jenž sbíral na Valašsku nejvíc 1883, pět let přede mnou). O dvou textech, které mi vypravoval, řekl sám, že je četl — proto jsem se o nich zmínil jen v úvodu. Jeden byl žert "Canis testamentum", druhý humoreska o židovi, jenž běhá za bednářkou, je vlákán do sudu, jeho synek pak sud kupuje za drahé peníze od bednáře, jenž jej chce "vysmolit". Našel jsem ji později v Pečírkově Národním kalendáři na rok 1870, str. 158. Žid sluje Pinkeles, syn Izák, Pečírka připomíná, že z toho byla udělána i veselohra. (Literaturu viz u Schumanna č. 47 s. 411 a Freye v dodatcích.)

Kostka vypravoval mimo to 12 čísel na dvakrát. Č. 36. o princi, který na létacím přístroji svede a pak unese princeznu, Č. 37. o schované prin-

- 620 -

cezně nalezené princem přestrojeným za medvěda. Obě čísla připomínají tisky, zvlášť druhé, česky jinak vůbec neznámé, v němž tajný vchod k princezně se otvírá stisknutím pupku na krucifixu pověšeném na chodbě. Další dvě jsou moralita o lupiči, jenž navštíví rodiče, vyčte jim, že ho nekárali, — podobenství o stromku — a pak je zabije, jde se kát, a veselá legenda o Kristu a ševci, jenž se marně snaží uzdravovat na vlastní pěst. Po druhé počal Kostka humoristickou povídkou o pyšné královně vyměněné za hodnou ševcovou u vzteklého ševce (č. 47), pokračoval sentimentální Kosoručkou (48), humoristicky zabarveným pokořením pyšné princezny (49). Pak následoval Ztracený synáček z tisku Jana Hýbla v Litomyšli (podle Šmída) (50) a žertovné kázání o hanáckém nebi a pekle (51). Č. 53. je zřejmě z tisku: Hraběcí vdova provdá dceru za kupce Turka, Turkova žena ji má za služku, otráví jejího chlapečka, komtesa otráví Turkovu ženu, je za živa zakopána, P. Maria ji přenese do kostela v rodném městě, Turek, když přijede pro věno, zatčen. Kostka skončil žertem o bídě, která, když švec zapálí z bídy chalupu, je dřív venku než on. Kostka končil pravidelně dvojverším: "Napékli si tam chleba ze rži a ty, Kostko, nelži"! Totéž citují Kulda i Bayer od jakéhosi Marka, a Kubín od "Emilka" Hanzlíka (NVČ 1931 s. 39).

Krejčí Svoboda v Střední Bečvě, asi třicítiletý, narodil se v Řetohlavech v Čechách, byl se starším bratrem v Bavořích na vandru, odešel do Ameriky, oženil se tam s ženou, která zdědila po rodičích v Bečvě chalupu. Dařilo se jim špatně, přestěhovali se s dětmi do Bečvy. Svoboda i na Valašsku mluvil jihočeským nářečím, byl veselý, pohodlný dobrák. Pohádky prý má od bratra. Znal mnoho povídek, uměl dobře vyprávět, vždy s humorem a trochu ironicky, zvlášť když povídal o princeznách. Své texty sotva znal z četby — četl těžce a nerad —, ale přes to některé jeho povídky připomínají tisky knižním slohem. Modernisoval trochu děj — hotely, noviny atd. —, ale jinak nevkládal do něho nic z vlastních zkušeností. Není bez významu, že z jeho dvanácti povídek šest je příbuzno s povídkami ostatních vypravěčů.

č. 26. Princezna v kryptě . . Mikulénka č. 34.

č. 40. Ženich zbojník . . . . Mikulénka č. 33.

č. 46. Nezdara králem . . . Bortel č. 24.

č. 55. Kristus — sv. Petr . . Kostka Č. 39.

č. 57. Císař plní přání vojáků Javorek č. 7.

Č. 26. jsou dvě látky úplně samostatné, spojené jen nahodilým přechodem. První, o princezně zakleté v kryptě, vypravoval Svoboda zběžně, bez zvláštního zájmu. Druhou, o Alexandrovi, jenž s radícím koněm jezdí do spícího zámku pro zlatého ptáka, princeznu atd., zabarvil ironicky: Alexander dá v zámku proti zákazu spící princezně hubičku, ale guvernantce dvě, zdrží se tím tak, že mu zavírající se brána urazí "kramflek s patou". Když se bába ptá ryb, zda neviděly ztracené klíče, ryby "krčí ramenama"; když má Alexander vstoupit do rozpálené pece, namaže se mastí a vyjde krásnější, král se pak obalí sádlem z padesáti "bagounů" a uhoří. Stejně

- 621 -

vesele vypravuje o "englické" princezně Afanasii (40), která pohrdne princem a je pak pokořena. Humoreska o Nezdarovi, jenž se stane králem (46) má nezvykle svěží sloh. Zchudlí rodiče mají sotva na brambory a "z těch malých brambor si na ty velké dělali omáčku". Když přijde Honza jako žebrák zpět, je bit, ale vypůjčí si pak od učitele papír na dopis ženě-princezně, píše "levou rukou nazpátek anglicky", že učitel žasne, atd. Nejdůslednější je humor v povídce o Kristu Pánu, sv. Petru a vojákovi, jenž stále kleje, (55) — je to nejlépe vyprávěný text této látky ze všech, co znám. Tragickou látku o ženichovi-zbojníkovi (40) dovedl Svoboda podat s dobrým dramatickým vypětím. Běžné anekdoty (41–44) o nejlepším snu, kradené šunce, snědeném poselství a kradeném prádle spojil si v jedno jako podvodné kousky dráteníka na farách. Tři netištěné žerty o šibalech, zpravidla hodně hrubé, podal snesitelným způsobem: O princezně, která svým nápadníkům odpovídala "Ne!", o šibalovi, jenž si přikládá různá jména a svede princeznu, o záletné ženě svádějící duchovního a potrestané mužem (tisk, vyprávěný již v Heptameronu).

Vedle těchto čtyř vypravěčú z povolání vypravovala mi první den po Bortelovi paní starostová Mikulénková o princeznách v podzemí (13), obsah tisku "Zlatý prsten", jenž vyšel 1851 u Spurného v Praze, ponechávajíc i vlastní jména Antonín a Antonína. K tomu dva zlomky: První o zbojnících (14), kteří tančili s bačůvkami na hoře Tanečnici, o kterých podrobněji vykládá Kobzáň. O těch dívkách "Lulkyních" lépe podává zprávu Strnadel v Českém slově 18/12 1932 a Leopold Hansmann v Perlách českých 1855 s. 337. Druhý text, o pokladu v Radhošti, je stejně úlomkovitý jako Javorkova zmínka v č. 2.

Po druhé vypravoval po Bortelovi syn paní starostové, Ladislav Mikulénka, tři strašidelné texty, obscéně zabarvené, hodně dramaticky, jak si je asi vyprávěla ráda vesnická chasa (33–35): O ženichu-zbojníkovi, o princezně zakleté v kryptě a o dívce hlídající v noci statek s kočičkou a pejskem proti umrlci.

V Solánci i v Bečvě slyšel jsem několikrát o znamenitém prý vypravěči, otci hostinského a kupce v Karlovicích. Navštívil jsem starého pána, byl trochu na rozpacích, když mi ukazoval police plné německých sešitových románů, říkaje, že z nich vypravuje příběhy hostům v hospodě svého syna... Tím skončil můj výlet do pohádkové země valašského lidu: jeden výměnkář, reprodukující těžce čtené povídky, nádeník, jehož četbu řídil kaplan, žebrák, živící se vyprávěním ze čtených knížek a běžných povídek, krejčí z jižních Čech, jenž si povídkami získával laciný pobyt v hospodě, a otec hostinského, jenž vypravováním německých románú udržoval v náladě hosty v hostinci svého syna.


Zkratky

Tille

Václav Tille: Soupis českých pohádek I, II/1–2. Praha 1929—1937.

Soupis díla Václava Tilleho

  Jiří Ježek — Josef Kvapil, "Soupis prací prof. Dra. V. Tille". in: Sborník prací věnovaných profesoru Dru Václavu Tillovi k šedesátým narozeninám 1867—1927. Uspořádali Jiří Polívka, Jan Frček, Jiří Ježek a Jiří Horák. Vydala Národopisná společnost českoslovanská v Praze. Praha, Orbis 1927, str. 241–266.

  Josef Šup, "Bibliografie", in: Otokar Fischer: Václav Tille, Česká akademie věd a umění, Praha 1938, str. 45–63.

  František Knopp, „Divadlo a film v díle Václava Tilleho. Bibliografie“, in: Václav Tille, Kouzelná moc divadla. Vybral, uspořádal, doslov napsal, bibliografii a přehledy sestavil František Knopp. Divadelní ústav, Praha 2007, s. 485–671.

  Tille–Říha (1867—1937), Bibliografie.





< < < Pohádkosloví