Jindřich Šimon Baar

(1869—1925)

Publikované práce

Jindřich Šimon Baar, Naše pohádky. Nakladatel Karel Beníško, Plzeň 1921, s. 136.

Jindřich Šimon Baar, Chodské povídky a pohádky. Řada II. Il. Artuš Scheiner. Československé podniky tiskařské a vydavatelské, V Praze 1922, 24 cm, s. 76.

Jindřich Šimon Baar, Naše pohádky. S obrázky Václava Malého. Praha, Německý Brod, Novina 1932 (2. vyd.), 4°, s. 104 + VIII str. obr. příloh.

Jindřich Šimon Baar, Chodské písně a pohádky. Připravil a uspořádal, předmluvu "Folkloristické dílo Jindřicha Šimona Baara" a komentář napsal Rudolf Lužík. Lidové umění slovesné. Řada A, svazek 24. Odeon, Praha 1976, str. 622 + (6). Obsah.

Tille, II/2, 513–514:

Baar I.-III.

Jindřich Šimon Baar:

I. Naše pohádky. Plzeň, Beníšek 1921. Po druhé Praha, Novina 1932.

II. Chodské povídky a pohádky. Řada II. Praha, Československé podniky tiskařské 1922.

III. Pověsti z Chodska. Řada III. Vydala Hana Štěpánková. Praha, Rolnická tiskárna 1930.

Baar byl farářem, šel roku 1919 v svých padesáti letech do pense a usadil se ve své rodné obci Klenčí na Šumavě. Připravoval tam sebrané vydání svých spisů a občas zapisoval vypravování známých lidí. Zápisy počínají na podzim 1920. Roku 1921 vyšla první kniha pohádek v Plzni, barevně ilustrovaná, pro děti, r. 1922 druhá v Praze. Zápisy, datované, jdou do jara 1922 soustavněji. Když 21. října 1926 zemřel, zústaly v jeho pozústalosti zápisky, hlavně pověsti. Vydala je paní Hana Štěpánková jako třetí řadu, také s obrázky a pro děti.

Baar připojuje k textům zápis, kdo vyprávěl, kdy a kde, a stručnou charakteristiku osob. Soustavně nesbíral — spíš asi náhodně — a neměl také pohádkářů z řemesla. Většinou má od jednotlivců jen po jednom, dvou neb třech textech. Zápisy jsou hodně upravovány — lze pozorovat, jak sběratel určité věci zabarvuje a charakterisuje z vlastní záliby.

Celkem je otištěno 37 čísel od jedenácti žen a desíti mužů, většinou starších lidí — osm je jich přes sedmdesát let —, ale vypravují také mladá děvčata nebo třicítiletý městský tajemník. Jsou to domácí lidé: Baarova matka, mlynář, rolník, obchodník, výměnkáři.

V sebraném materiálu je nejvíc místních drobností o lupičích, strašidlech, tajných chodbách, také anekdoty, několik veselých bajek. Romantických látek málo: Meluzina, Pravda a křivda, Neznámý vítěz, Ženich pták. Běžné humoresky: Hloupý Honza, Paleček, Zloděj mistr, Živá socha, Císař a sedlák. Strašidelné: Mrtvý host, Selka kajícnice, Sněm čarodějnic.

Z výjimečných textů: Matka vypravovala Baarovi farskou anekdotu (I. č. 3) o pavoukovi, jenž "sloužil" u pána, a o "podágrovi", jenž sloužil u sedláka. Oba utekli, potkali se a naříkali. Vyměnili si službu a oběma se

- 514 -

pak dařilo dobře. Tento žert otiskl již Jan Rulík v knížce Veselý Kubíček, tištěné 1799 v Praze (str. 29).

Mlynář Tauer vypravoval (III. č. 5.) povídku z doby Rudolfa II. o hostinském Hozovi, jenž užíval jako přítěže velkého světlého kamene. Když mu jej chtěl zlatník draho odkoupit, zavezl Hoza drahokam přímo císaři a dostal mnoho peněz. Je to troska rodové pověsti Lichtensteinů (světlý kámen), která se ve sbírkách tradice objevuje nčkolikrát, ale vždy jen jako nejasný úlomek.

Poměrně nejobšírněji vypravuje J. K. Hraše v Slavii Ř. II. odd. 2. č. 15. s. 115. "od Krkonoš". Horal potká u mořského oka pod Sněžkou (tedy na německé straně) cizince, který se svleče, požádá ho, aby mu ohlídal šaty, a skočí do jezera. Po delší době vynoří se z vody s vakem. Za odměnu dá horalovi z vaku dva kameny. Horal pozoruje v noci, že kameny svítí, má strach a zakope je. Ale když mu blesk zapálí chalupu, donese jeden kámen židovi. Žid nabídne málo, ale když se doví, že horal má ještě jeden kámen, přidává stále víc. Horal donese kámen králi, král mu dá, dle odhadu klenotníků, za oba kameny několik panství a učiní jej rytířem "Světlokamenem". Hraše praví nakonec, že, když nastalo opovrhování mateřskou řečí, změnili Světlokamové své jméno na Lichtenstein. Viz též Hruška III. s. 139 a n. III.

Zkratky

Slavia

Národní pohádky, písně, hry a obyčeje, 1,1–1,4. 1873—1874.

Kytice z národních písní slovanských. 1874.

Národní Písně. 1877.

Národní Pohádky a pověsti, II. 1878.

Koledy vánoční. 1878.

Dětský věk a české i moravské písně. 1879.

Písně slovenské. 1879.

Pohádky a pověsti našeho lidu, III. 1882.

Tille

Václav Tille: Soupis českých pohádek I, II/1–2. Praha 1929—1937.





< < < Pohádkosloví

 

TOPlist