Pohádkosloví



Quido / Kvido Hodura

(1879—1960)

Publikované práce

  Quido Hodura: Nářečí Litomyšlské. Dialektologie. Litomyšlsko VI. Vydává Musejní spolek v Litomyšli. Pořádá Ant. Tomíček. Nákladem osady města a okresu Litomyšlského. Litomyšl (Tiskem V. Augusty) 1904, (8) + 94 + (2) str. — Online: Kramerius.

Z obsahu:

Pohádka vo Votesánkoj /79-80/.

O dvou vandrovních /89-90/.

Užitek noční práce /90-91/.

O třech vandrovních /91-92/.

Hádka krejčích a ševců /92-94/.




-79-

VII. Ukázky litomyšlského nářečí

1.) Mluva městská

Pohádka vo Votesánkoj

Byl jednou jeden múž a jedna žena; vostávali konec vesnice pod lesem v jednej chalupě. Byli chudý; múž ďál nádennickou práci, žena předla na prodej a přeci porád říkali: »Jen dybychme mněli ňáký diťátko.« »Buďte rádi, že vám ho Panbu nedal« práli im lidi; šak sami nemáte co íst.« A voni zasejc říkali: »Dyž se mý naíme, naí se taky naše dítě, jenom dybychme ňáký mněli.«

Jednou ráno kopal ten múž v lese pařezy a vykopal jeden, kerej zrouna tak vypadal jako malý diťátko; potřeboval jenomejc těmínko trochu sekerou votesat, aby bylo kulatý a hladký a kořínky na rukouch a nohouch přisekat, aby vyhlíželi jako prstejčky, a bylo děcko jen zaplakat. Múž přines ten pařízek domu a pojdal ženě: "Tudle máš, co sis přála: dítě Votesánka, mužeš si ho chovat.« Žena zavinula to dítě do plin, konoušila ho na rukouch a zpívala mu. Najednou začlo se milý dítě v peřince hejbat a dalo se do křiku: »Mámo, já bych jed.« Biežela k sousedce a přinesla plnej puclák mlíka. Votesánek vychlamstal mlíko a když se nalohnil, křičel zasejc, já bych jed. Žena se tomu divila, ale šla a vypučila si ve ṷsi bochník chleba, položila ho doma na stůl a šla ven přistavit vody na políṷku. Jen byla ze seknice, Votesánek vymotal se z peřinky, skočil na lajc, vokamžením pohltil chléb a zasejc řval; »Mámo, to bych jed.« Máma přišla, vohlíží se po chlebě -- ten tam. V koutě stál Votesánek širokej jako kadečka a koulel na ni vočima. Panbu snáma,

-80-

snad s' ten bochník nesněd?« »Sněd mámo, a tebe taky sním." Voteṷřel hubu, a nežli se máma nadála, byla v něm. Dyž táta přišel domu, taky ho polk. Ale čím víc jed, tim měl věčí hlad.

Šel tedy do usi podívat se po něčem. Tam potkal děṷku, jak vezla plnej trakač jetele. »Ty seš pěkně napasenej, že máš tak velký břicho«, prála vona. Ale Votesánek přiskočil, a děṷka i s trakačem šup do břicha. Pak potkal sedláka, kerej vez seno; Votesánek postavil se sedlákoj do cesty, a koně vostali stát ani se nehli.« Cák se nemužeš vyhnout, potvoro? Pravím, jářku, esi na tě pudu, -- -- ! ? "Křik sedlák a rozpřahoval se na něj bičištětem. Ale než dořek, vocejtil se v bezedným mněchu Votesánkovým. Pak šel Votesánek dálejc.

Na póli pas sedlák svině. Votesánek dostal na ně luskoviny. a polk je ṷšecky i s pasákem a s pejskem Voříškem. Potom zhlíd na ouhoru voṷčáka s voṷcema. »Dyž sem toho tolik sněd, taky tydle eště sním.« prál sobě a ṷšecko do sebe ṷházel. Pak se zas kotrmelil dálejc, až přišel k jednomu poli: ňáká babička tam vykopávala zéli. Votesánek se dlouho nerozmejšlel, ale šel a zač hláṷky polykat. »Cák mně takovou škodu děláš?« řekla babička, »šak ses toho dost najed, moh ses už dost naíst«. Von se na ni zaškaredil a chtěl i spolknout. Ale babička byla chytrá, bouchla Votesánka motykou do břicha, až se mu roztrhlo. Votesánek praštil sebou vo zem a bylo po něm. A teď ste to měli vidět. Všecko mu vyskákalo z břicha. Naposledy múž a žena a nesli si podpaždí ten vypučenej bochník. A ten múž s tou ženou potom už nikdá neřikali; »Dybychme mněli diťátko«.

(Podle Jir. 344–345.).

[Jiří Jireček, „Podřečí východních Čech“, ČČM 1863, str. 323–345.]


-87-

Ukázky lidových povídek

Již po dokončení rukopisu dostalo se mi od pošt. officiála p. Tomíčka těchto čtyř ukázek. Pisatel jejich p. Jos. Krejsa v Seči ovládá dosti dobře knižní jazyk, a proto bylo potřebí v některých maličkostech jeho rukopis upravit. Upravil jsem však jen znění oněch slov, při nichž byl jsem si naprosto jist nemožností znění, jež podává pisatel. (von místo on a p.). Nedůslednosti však některé, třebas mohly býti přičteny pisateli, jsem ponechal, protože zcela dobře mohou býti obrazem skutečných nedůsledností v řeči. To týká se zejmena ztráty jotace po retnicích, změny retnic v zubnice (zde rozhoduje také stáří mluvící právě osoby) a opomíjení hiatického j před i. Přes tuto nedosti authentickou povahu neváhal jsem tyto ukázky otisknouti. Podávajíť místy obraz mluvy velmi staré a zejmena vystihují výborně charakter lidové mluvy na Litomyšlsku.


-89-

O dvou vandrovních

Jednou přišel jeden vandroṷní do hospody a za poslední grejcary si chtěl něco koutyt k jídlu. Šentíř k němu přišel a ptá se ho, co by si přál. Von pojdá: »Nevím co máte«. »Máme hovězí políṷku, esli chcete«. »Třás« (= třebas). Tak mu ji šálek přines'. »Přejete si kousek masa?« »Třebas« Tak mu ho taky přines'. »Kousek chleba, trochu zélí a holbu týva dyste si nepřál? « »Třás«. Tak mu to přines'. Dyž to sněd', šentíř pojdá: »Párek itrnic a housku, jestli dyste si ešte přál?« »Třás«. Šentíř mu to přines. Dyž to sněd', vzal pingl na záda a chce ít pryč. Šentíř pojdá: »Platit a né se stratit". »Třás. Co mám, to vám dám, za to jsem si chtěl voded koutyt«, pojdá vandroṷní a položil pár grejcarů na stůl. »To je málo, takovej voded u nás koštuje renckej dvacet«. »Nemůžu za to. Já si nic neporoučel, vy jste mně to sám nadýzel. Říkává se: Blázen, kdo dává, a kdo nebére je ešte večí«. Šentiř se rozsápal a ukázal mu dvéře. Vandroṷní to rád uslyšel a vydeh' vodtamtad jakody mu pod koleny namazal. Vyšel na ulici a potkal inýho vandroṷího. A ten mu pojdá: »Ale, brachu, potřeboval dych ňákej outek, vosnovu mám práznou (= prázdný žaludek). Teníze jsou dáṷno fuč, a teď musím koukat, kde bych se darmo najed'« . »Takrahorte, já ti poradím. V tejle hospodě, teď votamtáď jdu, tam se naíš dármo, jako já teď, sotva jsem to sněd'. Ale to ti pojdám, nic si neporoučej, von se ti se ṷším sám nadýdne. A ty jen porá říkej třás, protože nevíš, co maj' a co dysis moh' poručit« . Ten teda šel. Přišel do hospody a sed' si ke stolu. »Co dyste si přál?« Nevím, co máte. Hovězí políṷku, kousek masa, itrnice«. »Třás«. Šentíř, jak uslyšel třás, popad bejkovec, a jak mazal tak mazal. Vyprovodil ho až na ulici. »Já vám dám, vy třásové«. Ten chudák políṷky a masa ani nekoštoval a itrnice a jelita si vodnes' na zádech. Teď dával tomu druhýmu vidnu: »tys mně tekně poradil". »No mlč, nezlob se, dyž se ti to tak špatně povedlo. Pudem kousek dál, zas tu provedem ňáko ináč.

-90-

A tak nylí vandroṷní rázovali vo vesníci dál. Tomu prṷnímu se to šlo znamenitě, vykračoval si, jak se patří. Ale ten druhej nohama sotva plet'. A proto pojdá: »Vono se ti to de, dyž seš nacpanej jako cejcha; japak já ti mám stačit, dyž se mdlobou skoro kácím a záda mne štípou a pálej', jakody mně jich křenem nadrh'. »Po ňáký chvíli přišli do iný vesnice. Ted' ten hladovej, menuval se Štárman, pojdá Paṷkoj, tak se menoval ten pṛṷní: "Žádná iná pomoc nejni, já si musim it aspoň kousek chleba někde vyprosit. Praṷdiví je přísloví, že nejni večí bolesti, jako dyž nejni co pojésti, Počkej tady za humny a já pudu tad'le do toho dýlího statku, snad tam kousek chleba přeci dostanu«, Tak šel. Přišel tam, votevřel jedny dvéře, dyla to kuchň, Ale nikde žádnej nedyl. Chvilku stál, čekal, ale žádnej nešel. Ted' se vohlíd a vidí na polici kutchan krásný nadivajny plný škvárů. Tu si vzpomel, že řikávaj', člověče, přičiň se, Pámbu ti požehná. Kutchan chyt' a ukrýl pod kabát a šťastně utek, že ho žádnej neviděl. Teď přijde s nadivajnou k Páṷkoj a pojdá: "Člověče, to je ti hodná panimáma, takovej kutchan nadivajny mně dala, adych si to sněd' že im to zdylo vod vodeda, Já sem ji prosil, že tady mám kamaráda, že si ji sníme spolu, To prej jo, ale s kutchanem aby prej sme jí neutekli, Já sem jí řek', ady se vo nic nestarala«, Pávek pojdá: »To ses nemusel vo mně starat; mně nejni hlavdovo, já nadivajně asi mnoho neudělám , Štárman pojdá: Co nedokážeš, vemu si na starost já. A tak nylej Štárman sněd' nadivajnu skoro ṷšecku sám, že se mu až Pávek divil, že musí nýt žaloudek vo půl druhým plátně. Dyž to sněd, pojdá Páṷkoj: Kamaráde, di tam s tým kutchanem, já dych se zatím nel přezout; tak mně jaksi skřípe bota«. Pávek šel. Ve statku už dyla po nadivajně scháňka. Pávek v tom přijde a pojdá, Tuhle přináším kutchan vod tej nadivajny, Sedlák vyskočil a pojdá: »Tak ty seš ten pronanej zloděj«. Chyt hůl a na něj a jak mazal tak mazal až na náves. Štárman se pozdaleku díval a smál se až se za břícho chytal. Dyž Pávek přideh', dyli by se poprali. Ale Štárman mu to vyložil. Teď sme práve spolu kvit. Dyž ty ses postaral vo ný záda, tak já sem se zas musel postarat vo tví, adys nedyl vošiděnej. »Šak tys jich, Štármane, ešte víc nachytal než já, Já sem nel štestí, pojdá Pávek, že tu hůl hned po první ráně vo futra ve dveřích přerazil. A ten skolek, co mu v ruce vostal, nenel žádnou váhu«. Tak se spolu domluvili a potom jeden druhýmu vodpustili a dyli dobrý kamarádi.


Užitek noční práce

Byl sem tenkrát eště na svobodě; byl sem stárším tovaryšem krejčoṷským, práce sme neli dost a dost, takže sem si za celou zejmu pro sebe sotva šaty ušil. Byl to teknej lajblík, sukno sem si tenkrát přines' z Rychnova a žlutý kožedný kalhoty, pangrotku sem taky nel, ale nel sem nanýněný, že si na šmerkust eště koutym klobouk; na Velkej pátek jich bejvá už v nestě dost

-91-

a dost. Pro velkej nával sem nemoh' na Velkej pátek do nesta jít a musel sem se vo svátcích spokojit s pangrotkou. Šil sem tenkrát taky ale po dve nebo po tři noci a v neděli sem se přeci chtěl ukázat v kostele v novejch šatech. Chlapík sem byl a taky sem si nechal na sode něco záležet. Tú sem eště nenel křiví záda jako teď. Přijdu teda do kostla a postavím se v zákristii. Chvíli tak stojím, tu mně začnou jít voči dohromady, já se přemáhal, jak sem moh', ale vo kázání začaly pode mnou nohy klesat a skrátka sem ďál špatnou fikuru. Ale přeci sem zpozoroval, že se mně kamarádi snejou, a to mně skoro dopálilo a ponyslil sem si, že to nepotřebuju, aby si ze mně tropili sných. Sebral sem se a du ven a sed' sem si na krchove za bezovej keř, aby na mně žádnej neviděl, a to bylo práve chyba, já sem usnúl a žádnej mně nezbudil a já spal, jakoby mně do vody hodil. A netrvalo to dlouho, že sem vskutku léžel ve vodě. Brzo po poledním přišla prṷní iární bouřka s pořádným lijákem. Ve spaní sem ucejtil, že mně něco močí a studí, tu najednou vyskočím a vidím, v jakým stavu se nacházím: Koženky promoklí jako držka, lajblík promoklej a postříkanej a zamazanej blátem jako zednická halena, pangrotka seděla vedle mně jako rozmoklej kravinec. Jak žiṷ sem si s takovou chutí nezaklel jako tenkrát a co sem tech sakrů vyházel, to nejni ani k počtu. Takovej užitek přináší noční vejdělek a doma teprvá bylo bóží dopuštění, tu sem dostal šmerkust, ale vod táty vopaskem přes záda, že sem to cejtil kolik dní.


O třech vandrovních

Jednou se sešli tři vandroṷní. A toť se rozuný, jak to vodyčejně mezi níma bejvá, že neneli v kapce ani groše. Hladu už neli jako kvítí, tak ponejšleli na to, kde by se jim dalo dělat, aby se zadármo najedli. Pucovat kliky (= žebrat) se jim nechtělo, byli to hoši vykoukaný. Jeden z ních nel dobrej nápad a pojdá: »Dyž mně poslechnete, jak já vám poradím, tak se najíme a natyjem jak kanouni. Ale to vám pojdám: nechte mně celou vůli, já ten dyškurs povedu celej sám. V tejle vesníci je jeden šentíř a ten, jak ho trochu znam, nemá ṷšecky pohromadě, je tak hezký přitroublej. Ten poslechne ṷšecko a bude nám sloužit jak morovatej. Jak sem se ve ṷsi dozveděl, že tu hospodu asi před dvouma nesícema koutyl a je prej svobodnej. Včerá sem si u něj koutyl za poslední teníze tabák a štyčku k fajfce a tak sem ho trochu vyzkoumal, že je to bačkora chlap. Já tam pudu nejdříṷ sám, dám si nalejt holbu týva a vy přiďte po chvilkách za mnou".

A tak se taky stalo. Dyž se teda v tej hospodě sešli, tu se vítali, podávali ruce a za zvláštní náhodu to pokládali, že se tak sešli a saný znáný. A tak se ṷšecky dohromady umluvili, že si daj' společnej voded. Jedli a tyli, co jim hrdlo ráčilo a kouřili jako vápeníci. Při tom hovořili a jeden přes druhýho se chlubili, jaký hrozný dědictví jich doma vočekává, Dyž se dost najedli a natyli a pode-

-92-

sedovali, zavotali šentíře, aby jim dal oučet, že musej zaplatit a jít dál. Dyž se tak stalo, tú ten pṛṷní vstane a chce platit, v tom druhej skočil a pojdá: »Ty to nebudeš platit, zaplatím to já. V tom křičí třetí, nebudeš platit ty ani ty, zaplatím to já. Hádali se a hádali, chtěli všichni platit a nenel v kapce žádnej ani bob. Dyž se nemohli dohodnout, ten pṛṷní pojdá: »Ináč to nebude, vy šentíři, musíte ze sebe udělat cukubábu (dá si zavázat oči) a mý budem dehat vokolo vás a koho z nás touhle holej napálíte, ten to zaplatí. Šentíř svolil. A tak dehali pořád na večí kolo, aby jich netrefil a jeden povoteṷřel dvéře a soukali se jeden za druhým ven a v síni potkali pana faráře a potichu ho pozdravili. Farář přijde do sekníce a nýsto pozdravení se dá do hlasitého snýchu, dyž viděl šentíře se zavázanejma vočima, jak pořád kolem sebe holej mává. V tom se šentíř rozdeh' a bác! natáh faráře přes záda, až se chudák prohnúl a pojdá: »Ty to budeš platit«. Farář se rozkřik' na šentíře: »Vy blázníte anebo copak děláte«? Šentíř poznal známej hlas farářů, strh' šátek z vočí a náramně se zastyděl za ten svůj pošetilej kousek, že se tak nechal vošidit. Vydeh' ven a dehál vokolo hospody, ale po vandrovních ani pomátka, jenom ta stará hůl, kerou v ruce držel vostala mu na pomátku.


Hádka krejčích a ševců

Bylo to jednou vo masopustě a sice v pondělí před vostatky; strojili sme se do práce, totiž na šití do jednoho statku, ve kterým bylo před svatbou. Já sem byl učedník a měl sem na starosti, abysme si něco doma nezapomněli. Dal sem do kořínkovýho koše nůžky, jehly, dlátka, mašinky na natloukání kapsle, círgl na rozmněřování dírky, kus křídy, balík jako hodná holeň mustru a pořádný klubko nítí na míry. Tenkrát se eště na centimetry nemněřilo. Šak to byly nítě jako špagáty. Dyž nám jich stará Novačka napředla, ptala se pana místra, esli nebudou ajšús. Vono se má řikat aušus. Ale jí to bylo jedno říct tak anebo tak. Slovo aušus znamená špatnou práci, vod kerý se platí polovička nebo nic. Piglholc sme sebou nebrali. Mladší tovaryš ṷzal koš na ruku a místr ṷzal tříhranný pravítko. Starší tovaryš šel jako pán práznej. A na mně čekala třináctiliberná cihlička. A tak teď dem; já sem šel dycky nápřed a cesta byla moc blátivá a rozbahněná. Dyž se uhejbáme stežkou do Kabátoṷskýho kopce, tu se pode mnou zem rozstoupla a já až pod samý paží sem se propad' do bahna. Začal sem si pomáhat, ale dostal sem se eště hlejb. Volám na hoši vo pomoc, ale pro veliký bahno nemohli se ke mně dostat. V tom přiběh' pan místr a podal mně pravítko, abych se za jeden konec chyt' a šťastně mně z toho bahna vytáh'. Ale jaký bylo na mně podivání: jakoby mně vomít', bláto ze mně teklo. Teď mám tak jít mezi lidi. A nebyla jiná pomoc. Přijdem do statku, šeṷci a bednáři už tam byli. Tu jak mně spatřili, všichni se ke mně sběhli a jeden přes druhýho se ptali, co se mně stalo. Byl vokolo mně zástup jako vo ňáký komedii, nebo se všichni, kde kdo byl, ke mně sběhli. Já sem stál mezi níma jako vomámenej. Hospodyně mně radila, abych

-93-

to shodil ze sebe že to vypérou. Místr povidá: »Tak to vzuj a nestůj jako Filip u smetany. A kde kdo byl každej ňákej vtip věděl. A nejlepši se podařilo šeṷcum. To byla voda na jejich mlejn, ty si z nás krejčích začali dělat blázny.

Ve dne to eště ušlo, ale dyž přišel večír a všichni domácí byli pohromadě, tú nás šeṷci brali na celý kolo, aby se nám domácí hodně smáli.

Šeṷcoṷskej místr povidá: "Slyšel sem už jakžiṷ ledasco, ale aby se byl krejčí propad do zeme, to sem eště neslyšel. Dyčky řikávaj', že sou krejčí lehký. Že jednou spad' krejčí do studně a vostal viset na pavučině. A krejčí prej proto nosí cihličku, aby ho vítr neṷzal. Vy krejči, vy ste chlapíci, každej jako kopřiva z chladu, sílu nemáte žádnou. Jednou třicet krejčích dávalo pytel chmele na kozu a prosili ji, aby klekla. Jednou deset krejčích kulilo náprstek a nemohli ho ukulit (a to neřek', že se k tomu nemohli vejdit)«.

My sme ho poslouchali a smáli sme se jako ti druzí. Dyž s tím byl hotovej, náš místr povidá: "A už nevíš nic? To seš asi rád, že nejseš krejčí, vy šeṷci ste teda inčí páni". »To se rozumí. My říkáme: chleba se sejrem nechci« povídá švec »a krejčí řiká: já bych ho slup'«. »Nejni divu", povídá zasej místr »švec, jaká to ale šárže! Švec bez prasete by ani šeṷcem nemoh' bejt a prase bez šeṷce přeci prasetem vostane. Kdýsi před lety bejvali šeṷci na vrcholu slávy. Dyž se narodil pṛṷní švec, tu se začaly všude jen samí prasata pestovat. A což tepṛṷa dyž ušil pṛṷní botu, tu došla takovího uznání, že dostali šeṷci patent, že nesmí žadnej inej botu šít jenom švec.

Toho času museli šeṷci na bradě na fousách nosit přivazaný zvonky, ahy každej veděl, koho má před sebou, aby mu vzdal povinnou čest. Šak taky se to jednou do vopraṷdy ukázalo.

Dyž se v Lubným Vašek měl ženit, šel s nevestou na Sebranice na fáru a dvá svedci s níma. A jak to bejvá, že panáček se ptá snoubencu na náboženství a ňákou otázku jim předloží. Ptal se pana ženicha, kolik je božskejch osob. Von ale trošku nedoslejchal a rozumel panáčkoj, že se ho ptá, kolik je v Lubným hospod a proto povidá, že pet. Panáček se tomu podivil a chtěl aby mu jich menoval. Von teda začal: Huntoṷně u Jiráčků a tak dále až jich všech pet vymenoval. Panáček povidá: "Člověče to sou samí hospody, to přece nemenujete božský osoby«. To se rozumí, že se ženich zastyděl. Panáček dal otázku na nevestu, kerý sou po andělech nejznamenitější tvorové bóží. Vona se jaksi tou ženichovou nehodou zarazila a nemela hned vodpoveď na jazyku. Jeden svedek si myslel, že to neví, proto jí chtěl napovedít, aby si toho panáček neṷšímnúl. Ukazoval sám na sebe, aby řekla že lidi. Von ale byl švec. Vona tomu porozumela a proto řekla že šeṷci sou na svetě ten vyvolenej národ. Švec se teď dozveděl, jak si toho má vážit, že je šeṷcem".

Všichni sme se smáli, až sme se mohli popukat, jen šeṷcům to nebylo recht. Stará Vrabska (= Vrabcová) vod koroṷratu se vobrátí a povidá: "To se mohlo stát. Prosím vás, přihluchlej človek vodpoví všelijak. Naše badyčka řikávala, že se taky jeden panáček

-94-

ptal nevesty kolik je božskejch cností. Vona vodpoveděla, že vo tři stoly a u štvrtýho že budou muzikanti. Vona panáčkoj rozunela, že se ptá, kolik budou nýt hostí. A proto mu tak vodpoveděla«.

»Tak abych ti to milej šeṷče dopoveděl« vypravuje dál náš místr, »že byli šeṷci v takovej vážnosti, ďáli hrozný furianti. Stalo se, že meli po čase mít volbu na novího cechmístra. Teď neveděli, koho maj' zvolit, aby taky umel dělat furianta. Vo to se postaral sám luciper. Už se vo to pokoušel u ledaskerejch spolků, aby ho něčím zvolili, ale nikde s ním nechtěli nic mít. Proto chtěl to zkusit eště u šeṷců. Že šeṷci rádi chlastaj', to veděl a šel teda k bednářoj, aby mu uďál hodnou bečku a ṷšecky jich vožral a voni ho zvolili za cechmístra. A vod tej doby šeṷci moc na Pána Boha nedržej' a svátky a neděle špatně svetěj'. Ale v hospodě jich uměj' slavit a tak maj teď šeṷci knížete pejchy za cechmístra«.

"Jednou v sobotu večír přišel k jednomu šeṷcoj kominík a prosil vo nocleh. Švec ho vodbyl, aby si šel do hospody. Šeṷcová nebyla doma a kominík vlez' do kachloví pece. Trvalo to dlouho, než usnúl, za to ale ráno dlouho spal. Šeṷcová přišla z ranní (mše) a hned ve dvéřích povídá: »Pro Boha, múži, ty eště prtačíš?« Shodila ze sebe šaty a šla zatopit. Hned přišla zpátky a povidá: »Že tě už jednou čert neveme, boj se přeci pána Boha«. Kominíka začal v peci oheň pálit a probudil se. V tom svím leknutí vyrazil několik kachlů a léze do sekníce. Švec se vohlíd a vidí v kamnech černýho chlapa. Myslí, že je to čert jeho ženou přivolanej, vyskočí voknem a dá se na outěk. Kominík voknem za ním, žena za kominíkem a volá: »Múžičku, utikej a žehnej se svatým křížem a prosím tě, čerte, neber mně múže. Lidi šli práve z kostela, kominíka poznali a šeṷcovej se notně vysmáli. A švec víckrát v neděli nešil«.

F. na to povidá: »To nejni praṷda, to sou jen samí oušklebky«. A náš mistr povidá: »A co tys řek' vo krejčích to nejsou oušklebky? Abych ti to teda dopoveděl. Vod tej doby, co maj' šeṷci čérta za cechmístra, nepatřej mezi lidi. Tak jejich sláva poklesla. Jesipak víš, že je švec jen jednou za rok človekem a víš kdy? »A hospodyně vod plotny povidá: »To je, mysím, na popeleční středu, dyž ho kněz menuje: pomni, človeče«!

A dobře uhodla. Tu sme se nasmáli, až nás hlavy bólely. Náš místr povídá: »Tak sem ti poveděl celou šeṷcoṷskou kronyku, abyses nesmál krejčím. Máte toho sami taky dost«.

[s. 15: v po samohláskách na konci slabik mění se v konsonantické ]



Tille, II/2, 523–524:

Hodura.

Quido Hodura: Nářečí Litomyšlské. Litomyšl, V. Augusta 1904. (Šestý díl „Litomyšlska“).

Dialektologická práce, v které je několik textů jako ukázka nářečí. s. 78. Votesánek, dialektický, krácený text z Erbena. Erben č. 11. s. 80.

-524-

s. 89. Vandrovní nezaplatí v hospodě, pošle tam kamaráda, ten je bit. Kamarád ukradne kuthan s jídlem, dělí se s prvním, pošle ho vrátit kuthan.

s. 91. Tři vandrovní v hospodě se prou, kdo bude platit za všechny. Hostinský si dá zavázat oči, koho chytí, bude hostitelem; hosté utekou. (Enšpígl.)

s. 92. Švec a krejčí se vzájemně škádlí pro řemeslo. — Na katechismu (kolik je božských osob, kolik božských cností atd.). — Nedělní práce.


Literatura

  bš (Břetislav Štorek): „Kvido Hodura“, in: Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 2. H–L. Svazek I. H–J. Praha, Academia 1993, s. 218-219.


Zkratky

Tille

Václav Tille: Soupis českých pohádek I, II/1–2. Praha 1929—1937.





< < < Pohádkosloví

 

Pohádkosloví