Josef Štefan Kubín

(1864—1965)

Publikované práce (základní)

  České Kladsko. Nástin lidopisný. Líčí Josef Št. Kubín. Illustrační část sestavil J. F. Svoboda. Národopis lidu českoslovanského, díl II. Vydává národopisná společnost českoslovanská, Československé zemědělské museum a Archeologická komise České Akademie věd a umění. V Praze, Nákladem Národopisné společnosti čsl., 1926, s. (IV) + 234 + (2).

  Kladské písničky. Sebral a úvod napsal Josef Št. Kubín. Výkladem a poznámkami provází Jiří Horák. Český čtenář, roč. 17, sv. 4–5. Praha, Český čtenář, 1925, s. 233.

  Kladské povídky. Z úst lidu zapsal Josef Štefan Kubín. Doslov "K pramenům mateřštiny" napsal Dr. Bohumil Novák. Edice Boje, sv. 25. V Praze, Mladá fronta, 1948 (vyd. 2., v MF 1. vyd.), s. 514.

  Kladské povídky. Z úst lidu zapsal Josef Štefan Kubín. K vydání připravil, srovnávacími a edičními poznámkami, doslovem a slovníčkem opatřil Jaromír Jech. Obálku, vazbu a ornamentální výzdobu provedl Miroslav Štěpánek. Folkloristické dílo Josefa Štefana Kubína. Sv. 1. Lidové umění slovesné. Řada A. Sv. 7. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1958 (3. vyd., v SNKLHU 1. vyd.), s. 454. — Obsah.

  Kniha pohádek pro dospělejší mládež. Z různých jazyků vybral a přel. Jos. Š. Kubín. Il. Josef Lada. V Praze, Unie, 1924, 28 cm, s. 144.

  Lidomluva Čechů kladských. Příspěvek k české dialektologii. Napsal Josef Kubín. Rozpravy České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, třída III, číslo 37. V Praze, Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1913, 27 cm, s. xvi + 265 + 1 mapa.

  Lidové humorky. Josef Štefan Kubín. Edice Boje, sv. 26. Praha, Mladá fronta, 1948, s. 166.

  Lidové povídky z českého Podkrkonoší. Podhoří západní. Z úst lidu zapsal Josef Kubín. Vydal a komentářem kriticko-bibliografickým opatřil Jiří Polívka. Rozpravy České akademie věd a umění, třída III, č. 51, 52, 57. V Praze, Česká Akademie věd a umění, 1922—1923, s. 883.

  Lidové povídky z českého Podkrkonoší. Úkrají východní. Z úst lidu zapsal Josef Kubín. Vydal a komentářem kriticko-bibliografickým opatřil Jiří Polívka. Rozpravy České akademie věd a umění, třída III, č. 62. V Praze, Nákladem České akademie věd a umění, 1926, 27 cm, s. 474.

  Lidové povídky z Podkrkonoší. Podhoří západní. Z úst lidu zapsal Josef Štefan Kubín. K vydání připravil, srovnávacími a edičními poznámkami, seznamem místních jmen a slovníčkem opatřil a doslov napsal Jaromír Jech. Obálku, vazbu a ilustrace provedl Miroslav Štěpánek. Folkloristické dílo Josefa Štefana Kubína. Sv. 2. Lidové umění slovesné. Řada A. Sv. 16. SNKLU 1964, s. 599 + (9). — Obsah.

  Lidové povídky z Podkrkonoší. Úkrají východní. Z úst lidu zapsal Josef Štefan Kubín. K vydání připravil, poznámkami, doslovem, seznamem místních jmen a slovníčkem opatřil Jaromír Jech. Obálku, vazbu a výzdobu provedl Miroslav Štěpánek. Folkloristické dílo Josefa Štefana Kubína. Sv. 3. Lidové umění slovesné. Řada A. Sv. 20. Odeon 1971 (náklad 3500 výt.), s. 514 + (14). — Obsah.

  Lidové povídky z Podkrkonoší. V lidovém nářečí zapsal Josef Št. Kubín. V Praze, Družstevní práce, 1941, 22 cm, s. 530.

  Lidové povídky z Podkrkonoší. V lidovém nářečí zapsal Josef Št. Kubín. Edice Nesmrtelní, 29. V Praze, Družstevní práce, 1948 (2. vyd.), s. 453.

  Lidoví baječi. Výbor povídek z Podkrkonoší. z úst lidu zapsal Josef Štefan Kubín. Předsádku a frontispice navrhl podle lidovch motivů Václav Sivko. Praha, Československý spisovatel, 1950, s. 387.

  Pohádky z Kladska. Z úst lidu zapsal Josef Kubín. Poznámku napsal Zdeněk Broman. Edice Pohádková kytice, VII. Pacov, P. Plaček, 1916, 12°, s. 29.

Obsah: O silném Honzovi. Jak Honza rozesmál princeznu. O Honzíkovi.

  Povídky kladské. Část I. Sebral a zapsal Josef Kubín. Komentářem kriticko-bibliografickým provází J. Polívka. Praha, Společnost Národopisného musea českoslovanského, 1908, s. 158.

  Povídky kladské. Část II. Sebral a zapsal Josef Kubín. Komentářem kriticko-bibliografickým provází J. Polívka. V Praze, Nákladem Společnosti národopisného musea českoslovanského, 1910 [1910—1914], 26 cm, s. 348.


Tille, II/2. 545–560:

Kubín.

Kubín Kl. I. II. Povídky Kladské. Sebral a zapsal Josef Kubín. Komentářem kriticko-bibliografickým provází J. Polívka. Praha, Společnost. Národopisného musea českoslovanského. I. 1908. II. 1910.

Kubín Pk. I. II. Lidové povídky z českého Podkrkonoší. Z úst lidu zapsal Josef Kubín. Vydal a komentářem kriticko-bibliografickým opatřil Jiří Polívka. Rozpravy České akademie věd a umění. Třetí třída, č. 51 a 62. Praha. I. Podhoří západní. 1922. II. Úkrají východní. 1926.

Kubín-Kladsko. České Kladsko... Líčí Josef Kubín. Praha, Národopisná společnost českoslovanská 1926. V textu také několik povídek a žertů:

s. 117. Jan Obst, od něhož jsou ve sbírce Kubín Kl. II. čísla 77–86, vypravuje o své hospodyni Báře, která mu často nechce otevřít, přichází-li z hospody pozdě domů: Jednou hodil kámen do loužnice u chalupy a hospodyně otevřela, myslíc, že spadl do louže. Jindy vpustil husy z chlívku na zahradu, hospodyně vyběhla podívat se, není-li v chlívku zloděj. Obst vklouzl do domu, zamkl, nechal Báru venku bouřit.

- 546 -

s. 143. Profesor chytí na procházce žábu, měří jí hodinkami puls, pak strčí žábu do kapsy, hodinky zahodí.

s. 144. Farář s opilým kantorem propijí peníze zbožné báby, bába se ze zármutku zabije.

s. 145. Matka nalíčí dceru na pána; oplzlý žert.

s. 157. Sněm čarodějnic. Totéž Kubín Kl. II. č. 69. F. Langrová.

s. 157. Sněm čarodějnic. Totéž Kubín Kl. II. č. 84. J. Obst.

s. 158. 161. Hastrman, světýlka, plivník, čáry, můra, divé ženky, strašidla.

s. 162. Hadí sněm a hadí koruna.

s. 164. Pout do Kompostelly: Živý oběšenec. Totéž v Kladských písničkách, vydaných s Jiřím Horákem, str. 227, z tisku.

s. 214. Založení Kladského zámku Valiskou, Krokovou dcerou. Žižkův buben aj.

Kubín-Hlučínsko. Ukázky lidové prósy z Hlučínska. (Z Chuchelné.) NVČ 1931. s. 39 an.

Emil Hanzlík, trafikant, 54 let.

Marička.

Kristus — Petr: Okouzlený strom.

Smrt kmotra.

Fr. Vašíček, štěrkář, 67 let.

Bajka o vrabci, jenž udělá kramáři za to, že zabil jeho přítele psa, čtyři škody. Vyprávěno pro závěreční oplzlý vtip.

Prodávaná odměna.

Patelin (porušený zlomek): Student přivede sedláka, jenž prodává prase, řediteli nemocnice, vydávaje ho za svého pomateného otce.

Marika Langrová, 59 let.

Zlatovlásek.

Profesor Kubín získal si velkou zásluhu prozkoumáním vsí a kolonií českého koutku v Kladsku. Vydal ústní podání této ohrožené větve českého národa a obsáhlé dílo o jejím životě. Mimo to sbíral po léta lidové podání v Podkrkonoší. Jeho obě sbírky české lidové tradice jsou největší sborník věrně zapsaných povídek českého lidu, který máme. Zásluhou prof. Jiřího Polívky vyšla tato díla jednak nákladem Společnosti Národopisného musea, jednak v Rozpravách třetí třídy České akademie. Povídky kladské mají 173 čísel z dvanácti míst od čtyřiadvaceti vypravěčů, povídky z Podkrkonoší 572 čísel z jedenapadesáti míst od třiadevadesáti vypravěčů. Obsahují tedy obě sbírky úhrnem 745 čísel z třiašedesáti míst od sto sedmnácti vypravěčů, nehledě k textúm otištěným porůznu jinde.

Kubín vychází z téhož přesvědčení jako Kulda, že lid je bezděčným nositelem staré národní tradice, že staří a chudí venkovští lidé jsou této tradici bližší než mládež a lidé městští, že "kultura", vnikajíc do odlehlých míst, tuto tradici kazí, ruší a vypuzuje do míst méně kulturou dotčených. Na rozdíl od Kuldy neupravuje to, co zapisuje, jako lidové čtení, nezbavuje zápisy

- 547 -

toho, co pokládá za prvky rušivé, vypočítává přesně místa i vypravěče, charakterisuje osoby, od nichž zapisoval, snaží se vniknout do jejich duševního života a zjišťovat jejich osudy, styky a četbu. Usiluje poctivě vytvořit dílo vědecké a soustavné. Vykládá, jak se snažil "vyčerpat" místa i jednotlivce, pokud se dalo, buduje sbírku jako přehlednou soustavu určitého kraje. Nesplnila-li jeho sbírka to, co sám od ní očekával, není tím vinna jeho dobrá vůle, ale metoda, které užil v poctivém přesvědčení, že je správná.

Chybný předpoklad, že je lid "bezděčným" nositelem dávných zbytků národní literární kultury, odlišné od literatury knižní, zaviňuje sám sebou základní omyl. Především "lid". Jak se ocítá mezi "lidem" bývalý ředitel továrny v městě, v Mladé Boleslavi, jenž vypravuje známým v hostinci prastaré anekdoty a uličnické kousky z mládí (I. č. 140–147), jichž by se dalo tisknout do tisíců z našich humoristických listů? Nebo kovář a strojník v městě Kněžmostě, sčetlý divadelní ochotník, jenž vypravuje celkem tři uboze skreslené obsahy tištěných knížek (I. č. 169–171), obsahujících umělé historické povídky z okolí?

O nějakém, byť přibližném, "vyčerpání" domnělé prastaré tradice nemůže být řeči. V prvním svazku povídek z Podkrkonoší pochází nejvíc povídek z města, z Jičína (68), a v druhém z města Rovenska (71).

Několik číslic: V kladské sbírce má Slané 5 vypravěčů, Jakubovice 4, dvě místa po třech, jedno dva, sedm, tedy víc než polovina, jen po jednom. V podkrkonošské sbírce Rovensko 11, Miletín 5, dvě místa 4, čtyři místa po třech, čtrnáct míst po dvou, ale 29 míst, tedy víc než polovice, po jednom!

V kladské sbírce ze Slaného pochází 49 textll, z Březoyé 21, z pěti míst zapsáno mezi 10–19, z pěti mezi 1–8. V podkrkonošské sbírce má Rovensko 71 textů, Jičín 68, tři místa přes 30, tři přes 20, tři mezi 13 a 19, tři 10 textů, 31 míst textů 3–9, šest míst dokonce jen po jednom textu. Vypravěčů, kteří by odborně neb řemeslně ovládali větší počet textů, je poměrně málo, tím víc je nahodilých vypravěčů s několika málo útržky.

V kladských povídkách jen 8 vypravěčů má víc než devět čísel: Kovář 21, Klimeš 17, Šrůtková a Langrová po čtrnácti, Vašata 12, Kopáček, Bek a Obst po desíti, 11 jich zná aspoň 2–9 textů, čtyři jen po jednom. V podkrkonošské sbírce má Kulíčková 50, Janečková 35, Kocourková 26 čísel, 11 vypravěčů od deseti do osmnácti, 59 od dvou do devíti a 20 jen po jednom textu.

Prohlédneme-li sbírky těch několika, kteří by počtem svých čísel mohli platit za skutečné znalce a tedy bezděčné nositele pradávné tradice, budí jejich materiál vážné pochybnosti. Číselně vede Anna Kulíčková, stařena z jičínského chudobince, jejíž způsob vyprávění Kubín chválí. Sedm jejích povídek pochází cele neb částečně ze sbírky Němcové, osm ze sbírky Radostova, povídka o putující mrtvole (č. 61) je odnož č. 123 ze Zrcadla pošetilosti a č. 61, soud o uvařená vejce, nápadně se shoduje s č. 7. u Václavka 1898, takže lze předpokládat společný pramen. Zbývá sice ještě dost čísel, jejichž přímý pramen neznáme, jež však přesto budí podezření. Č. 60,

- 548 -

povídka o hochovi, který jako strašák v zelí vyslechne úradu zlodějů, je právě tak jistě z tisku, jako č. 65, variant hojných povídek o ztraceném synáčkovi. Kulíčková jinak vypravuje běžné romantické i humoristické látky. schválně hrubě, i lascivně, má i řadu žertů. V romantických povídkách jsou u ní nápadny individuální zvláštnosti. V č. 21. (lék otci od spící dívky) špatní princové hrají v hospodě "v kostky", jsou pak zavřeni jako do "udírny", kůň varuje nejmladšího kupovat "uzené" maso. V č. 22., v němž Kulíčková spletla dvě látky: (o princezně tančící v noci v pekle a o princezně Nesytě), prodává oklamaný husar jablka "z Hešperón zahrady". Některá čísla jsou v českém podání nápadně výjimečná. Č. 24. o zaspané nevěstě má první část o dívce — labuti zmateně reprodukovanou, Č. 30. o princezně milující otce nad sůl, pokračuje po zavržení způsobem naprosto neobvyklým, zmateným s vložkou z látky Pravda — křivda. Č. 34. o rybáři, jenž chytí vodní pannu, marně se pokouší oškrábat jí šupiny, prozradí její tajemství a pak ji hledá v železných střevících, je nejasný výtažek z ojedinělé látky. Povídky o Krakonošovi (45–48) připomínají slohem spíš tisk než tradici. Celkem: není pochyby, že Kulíčková byla obratná, přihroublá vypravěčka mrštného jazyka, není však také pochyby, že svou "tradici" pilně doplňovala z knížek. Jiná vypravěčka, kterou Kubín velmi chválí, byla Františka Kocourková, venkovská babka. Chodívala o trhu v Jičíně ke Kubínově matce vypravovat pohádky. Kubín praví, že její povídky "vlivem četby" plynuly hravě. Osm textů z šestadvacíti má tištěný pramen jistý (dokonce i "Jaromil" z Němcové!). Několik lascivních anekdot, několik strašidel z běžného materiálu. Dvě čísla jsou zvláštní, ale vzhledem k těm zjištěným tiskům nemají pro "starobylou tradici" významu tím spíš, že jsou obě ojedinělá: č. 88. vypravuje o čertovi, jenž podle božího vzoru uhnětl sedm lidí z bláta a požádal Boha, aby mu jednoho oživil. Bůh z něho udělal hroma, jenž bije čerta, těch šest schoval k soudnému dnu; č 97. o Kristu a sv. Petru: Kristus nechá u ševce, jenž nezná potěhu, svúj opasek, švec ho užije při šití místo provazu a řekne kamarádúm, že to tam zůstalo "po těch".

Marie Janečková, řečná babka z Trotiny, od níž Kubín zapsal 35 čísel v druhém svazku Podkrkonoší (185–219), imponovala mu množstvím povídek i způsobem vypravování. Kubín však dodává, že byla horlivá čtenářka, citovala texty, které prý si pamatovala z dětské četby, a Kubín také "mnohé původu knižního, pokud nepřešly mezi látky lidové", vynechal. Z těch co otiskl, Bruncvík, Griselda, Popelka, Princezny pod zemí, Krásná a zvíře jsou zřejmé tisky, ale také z Němcové je vypravováno dvakrát přímo. U jiných textů, na př. 219 (o ztraceném Vojtíškovi), je tištěná předloha zřejmá. Řada anekdot lascivního rázu a strašidelné věci jako obvykle.

Typickým vypravěčem podle tisku je Josef Šlambor (I. č. 175–188), starý dělník z Nové vsi pod Mužským. Pro romantické látky se střídají u něho Hraše, Radostov, Třebízský, Mikšíček v tak věrné podobě, že je nejspíš četl před vypravováním. Tam, kde nemáme předlohy (183–184), jde o otřelé verse, nakonec tři knižní anekdoty, poslední lascivní.

- 549 -

Z kladských povídek nejvíc čísel — 21 — má krejčí Josef Kosář z Březové, ale většinou jsou to drobné anekdoty. Č. 32. je nejasně vypravovaná látka o zaslíbení syna a zámku pokušení, hned na to podle tisku o princeznách v podzemí, pak jistě tisk o císaři Josefovi, na to obvyklý text o Nebojsovi v zakletém zámku, pak řada anekdot, mezi nimi i domnělý hadač (39), putující mrtvola, zakleté dobytče, až do č. 51. o Vinckovi, jenž židovi ukradne krávu a pak mu ji prodá.

Zajímavější je z kladských vypravěček Anna Šrůtková z Blažejova (II. č. 11–24), stará žebračka v chudobských lázních, která měla tvůrčí smysl a uvědomělý sloh. Našel jsem z jejích čtrnácti čísel jen k jednomu (č. 22,) přímý knižní pramen v povídkách od Hraše (I. č. 4), o "Pikolovi", ale nepochybuji, že se jich dá nalézt víc. Už první (11.) o sklenáři, jemuž Rýbrcoul rozbije cestou sklo, změní listí, které sežraly jeho kozy, v kozách(!) ve zlato, takže pojdou atd. ukazuje spíš k nemotornému tisku než k staré tradici. Č. 12. "Dcera belzebubova" je odnož Meluziny s "šedivým kmetem", "Květoslávou" atd .

Čísla 13, 19, 23 jsou pěkně vyprávěné variace na jeden základní text o "Nedělce", dívce vychované divými ženkami, která se provdá za mladého venkovana. Zdá se, že v nich vypravěčka tvoří výzdobu z vlastní fantasie. Čísla 14 a 15 jsou zmateně vyprávěné příběhy, patrně z tisku. V prvním, o Honzovi, jenž z pasáka se stane králem, porazí Tatary ohrožující Řím a je králem i papežem "bohatě obdařený", ukazuje nedostatečnou pamět, druhé, o ševcovském tovaryši, jenž vysvobozuje zakletou princeznu, je těžkopádná, místy nesrozumitelná reprodukce ojedinělé kouzelné povídky. Číslo 16. je nejistě vyprávěný běžný variant Popelky s kouzelnými oříšky, snad ozvěna č. 24. je od Němcové. Č. 16. vyložená kalendářová povídka o strašidle na statku, č. 17. novela o italské princezně, která prchá před starým ženichem, č. 20. běžný text o kouzelných darech, č. 21. variant "Perníkové chaloupky", v českých sbírkách neobvyklý. Č. 24. patrně knižní román na thema "Ženich — zvíře", jenž se odehrává v Rusku.

Někteří vyprávěči zbytečně zatěžují sbírku buď nemotornými reprodukcemi tisků, na příklad Josefa Munzarová (Podkrkonoší II. 129–132) vypravující o Bertoldovi, Abuchazanovi, Jenovefě, ženichu-lupiči, vesměs z tisků, nebo zmatenými texty, místy i nesmyslnými, Na příklad devadesátiletá "duchařka" (Podkrkonoší I. 241, 242), která se těžce rozpomíná na příběh o nevděčném synovi, jenž zkameněl a blábolí o tom, že už je po třetí na světě. Nebo krejčí Čeněk Pítro z Podkrkonoší (I. č. 291–295), jenž sice vypravuje slušně variant o Aladínově lampě nebo o řezníkovi, jenž zachrání princeznu od čerta, ale pak se třikrát pokouší o tutéž látku o třech bratřích. z nichž Honza koná divy. Po prvé vplétá Pítro do děje motiv o kouzelných věcech od vadících se bratří a strašidelném mlýně, po druhé o hadím sněmu a útržek z látky Veritas-Falsitas, po třetí motiv o zámku pokušení, na konec zabíhá vždy do zmateného příběhu o zakletém zámku. Po třetí vynořují se mu vzpomínky na nějakou knižní povídku. ale tak nejistě, že vzdychá: "Nevím jak dál, je na mně nesnáz". O tom, jak je text zmatený, svědčí nejlépe to, že za

- 550 -

pisovatel vkládá tento vzdech vypravěčův do úst krejčímu v textu. Kubín praví v předmluvě, že mnoho vynechal, o čem poznal, že je vyprávěno z tištěné předlohy, i mnoho, co bylo zmateně vyprávěno. Mohl směle vynechat i řadu jiných podobných věcí.

Připojuji výčty povídek, k nimž jsem nalezl přímou tištěnou předlohu, a textů, které obsahem i způsobem vypravování se samy na první pohled k takové, dosud neznámé, předloze hlásí.

Povídky z tisků zjištěných:

Kubín Kl.

I.

A. Hurdálek.

3. Tisk: Prsteny zlaté atd.

4. Třebízský č. 8.

6. Velký národní kalendář 9. 1866. s. 183.

F. Středa.

15. Mikšíček I. č. 8.

V. Klimeš.

52. Rad. č. 47.

Jan Herzig.

59. Němcová č. 18.

60. Němcová č. 15.

II.

A. Šrůtková.

22. Hraše, Povídky I. č. 4. s. 55.

Jan Jirman.

25. Němcová č. 19.

27. Němcová č. 18.

30. Rad. č. 58. (?)

J. Kosař.

33. Tisk: Žluté mužátko etc.

K. Kopáček.

53. Tisk: Černý muž etc.

60. Hraše 1885. č. 11.

62. Němcová č. 13.

F. Langrová.

76. Němcová č. 17.

Jan Štiranda.

88. Němcová č. 20.

Jiří Vašata.

103. Mikšíček I. č. 15.

Kubín Pk. I.

I.

Jan Kubín.

2. Rad. č. 79.

- 551 -

6. Němcová č. 12.

17. Pečírkův nár. kalendář 1863. s. 80. Povídka o židovi, jak se zmocnil statku a jak byl z něho vypuzen.

A. Kulíčková.

19. Rad. č. 54.

20. Němcová č. 46.

23. Němcová č. 11., částečně.

25. Rad č. 50.

26. Počátek Rad. č. 24, pokračování Němcová č. 25.

32. Rad. č. 47.

33. Rad. č. 38.

35. Rad. č. 51.

37. Rad. č. 22.

43. Rad. č. 29.

44. Němcová č. 17.

50. Němcová č. 63. III. IV.

51. Němcová č. 63. V.

52. Němcová č. 63. VII. a Rad. č. 41.

61. Zrcadlo pošetilostí č. 123.

64. Václavek 1898 č. 7. nápadně shodně.

M. Vaňoučková.

74. Němcová č. 9.

F. Kocourková.

79. Němcová č. 15. a 23.

Rl. Němcová č. 11. částečně.

83. Němcová č. 5.

84. Ostrovy Vak-Vak. 1001 noc ed. Weil II. s. 138.

86. Velký národní kalendář 1865 s. 181.

87. Květy 1844. č. 96. s. 383.

91. Hraše, Zkazky s. 5.

96. Erben-Otto č. 67.

100. Malý č. 17.

F. Hortík.

114. Tisk: Zlatý prsten etc.

Jindřich Brixí.

138. Erben č. 7, 8.

Štěpán Hiller.

141. Pečírkův nár. kalendář, 25. 1882 s. 122.

M. Maixnerová.

164. Němcová č. 34.

K. Nejedlý.

169. Tisk: Viz, keř, dcero má, a doufej. J. Hradec, Landfrass 1837, 1853 (srv. zde č. 219).

- 552 -

J. Šlambor.

175. Hraše, Povídky III. č. 2l.

176. Rad. Č. 50.

177. Rad. Č. 30.

178. Třebízský č. 3.

179. Erben Č. 7.

180. Mikš. I. Č. 12.

181. Mikš. I. Č. 23.

182. Mikš. I. Č. 20.

185. Mikš. I. č. 2l.

187. Kulda Č. 50.

F. Procházka.

212. Němcová Č. 3. částečně.

A. Lhotáková.

219. Kodym s. 43 (srv. zde Č. 169).

M. Janoušková.

225. Erben-Otto Č. 34 (?).

A. Srba.

236. Hraše, Povídky III. Č. 15. s. 217.

F. Hadinec.

246. Tisk: Černý muž etc.

Č. Lamač.

282. Malý Č. 2.

284. Tisk: Žluté mužátko etc.

285. Malý Č. 15.

F. Plichtová.

297. Hraše, Povídky I. Č. 4. s. 55.

F. Král.

315. Tisk: Robert ďábel etc.

II.

V. Jirsa.

1. Das Schloss in der Höhle Xa-Xa. Reclam 1464.

3. Velký nár. kalendář 9. 1866. s. 183.

K. Stejskalová.

34. Nár. kalendář 2. 1859. s. 116.

M. Antonová.

35. Němcová Č. 15.

37. Němcová Č. 17.

3S. Němcová Č. 59.

40. Němcová Č. 26.

B. Grohová.

60. Němcová Č. 6. částečně.

J. Čížek.

78. Tisk: Zlatý prsten etc.

- 553 -

Jan Zlatník.

90. 1001 noc. ed. Pečírka VI. s. 1.

J. Šabata.

99. Šandor, "Podle lidové knížky".

A. Machek.

128. Němcová č. 42.

J. Munzarová.

129. Bertold s opicemi.

130. Abuchazan a Tardys.

131. Jenovéfa.

132. Ženich zbojník — lidový tisk.

F. Erbenová.

139. Tisk: Černý muž etc.

140. Pečírkův kalendář 1871. Fadallah a Zemruda.

J. Fábin.

153. Němcová Č. 54.

A. Zívrová.

175. Němcová, Slovenské pohádky I. č. 24.

M. Janečková.

185. Krásná a zvíře.

187. Němcová Č. 18.

188. Němcová Č. 26.

191. Tisk: Žluté mužátko etc.

194. Erben—Otto č. 56.

195. Tisk: Finette Cendron.

214. Bruncvík.

215. Griselda.

216. Velíček a Šalvěj (svědectví o částečném tisku str. 245).

217. Smělá Rozárka (svědectví o tisku str. 245).

218. Guinevra.

219. Ztracený synáček.

J. Machková.

231. Bruncvík.

A. Machek.

245. Sedm mudrců.

M. Wagnerová.

249. Parisade. 1001 noc ed. Weil III. s. 240.

250. Mariančin košíček. Kr. Šmíd.

 

Povídky z tisků nezjištěných.

Kubín Kl.

I.

A. Hurdálek.

2. Fext.

- 554 -

J. Burdych.

20. Voškovrch — spící vojsko.

V. Klimeš.

10. Sirotek Marjánka poslána farářem přes Krkonoše k příteli, zabloudí, bába ji pošle vyléčit hraběte v zámku, jeho syn si ji vezme.

11. Rytíř Bambus hlídá poklad, dovolí hajnému z něho vzít, ale hajný nemlčí. zlato se změní v listí. Viz II/2. s. 520: Bukovanský č. 13.

19. Vandrovní dostane za kapku "oleje", která mu zbyla v rohu (?), od "skalního myslivečka" peníze, ožení se, hýři, jde po druhé, po třetí dát myslivečkovi napít se oleje (?), po čtvrté nedostane nic.

53. Kontesa Leposáva, ukradená cikánem. Na pastvě ji režná babička učí plíst atd., viz Divá žena a dívka.

54. Voják Toník je na stráži v hraběcím zámku, škaredá dcera hraběte si ho vezme.

F. Štěpán.

64. Špaček v kleci zrazuje muži, co jeho žena celý den dělá. Žena jednou polije klec, špaček tvrdí, že přes den pršelo, muž ho zabije. (Odnož 1001 noci nebo Sedmi mudrců ed. Kramerius č. 13).

V. Jirman.

67. Krásná a zvíře.

II.

F. Bek.

8. Pršek došel na konec světa zabedněný prkny. Odtrhl jedno krajní, za ním seděl stařec ve sněhu a v ledu, hrozil mu, vichřice ho donutila prkno sadit. Vytrhl jiné, uprostřed, za ním pán v kvítí, vedro Prška donutilo i druhé prkno zasadit.

10. Nektanebos (švec Vincenc s Hesterou, dcerou žida Jakuba, dělá mesiáše)

A. Šrůtková.

11. Lívacor (rozbité sklo, kozy pojdou po listí, jež se v nich mění v zlato). Srv. Kubín Pk. II. Č. 80.

12. Meluzína.

14. Silák Honza slouží u sedláka, píšťalou od starce krotí hastrmana, slouží u hraběte, staví most, krotí hastrmana bičem od báby. Stařec mu dá zbroj a koně na závody o princeznu, po svatbě jede s hrabětem na rozkaz papežův a králův, k Římu (18 mil daleko), pobije Turky, kteří ohrožují Řím, zabije jejich cara.

15. Hrabě Vilém zabije dceru ševce Kopejtka, s kterou má hošíka Viléma, zvítězí na závodech o ruku Amalie z Jezerního hradu, je Amalií odmítnut, dá ji zaklít babou, sám pak straší, jeho syn Amalii vysvobodí a vezme si ji.

17. Jan Děda zachrání z rybníka hraběcího synka, dostane lacino statek, v němž straší červená bába. Když má platit, najde poklad na místě, kde se baba zjevuje.

- 555 -

18. Terezka, dcera hraběte, prchne s matčinými skvosty před nemilým ženichem ze zámku u moře, chytí ji piráti, osvobodí ji rybář se synem, kterého si Terezka vezme.

24. Ženich — zvíře, novela z Ruska, ze 17. století.

J. Jirman.

29. Dva bratři pytlačí, chytí medvěda, myslivec Václava zastřelí, myslivce Josef zabije, zešílí. Myslivcova vdova Kristýna se ho ujme, vezme si ho.

31. Unibos s názvem "Malej a Velkej Mikuláš". Je to název z německého lidového tisku.

J. Kosař.

49. Hrabě požádá selku o vodu, hodí jí zatím do máselnice kocoura, po čase jede kolem, směje se, co bylo s tím máslem, selka řekne, že je prodala do zámku. Pestrý týden z 12/1 1935 vypravuje totéž o mladém Goethovi a vévodovi Karlu Augustovi ve Výmaru.

K. Kopáček.

59. Magelona.

F. Langrová.

72. Fext.

75. Mariška ("Amen Maria!")

J. Štiranda.

87. Francek pasák vystuduje pomocí sedlákova syna studenta, stane se v Rusku stavitelem, postaví most, carovou pomocí dostane dceru bohatého hoteliéra, navštíví domov.

89. Vzkříšená nevěsta. (Milý tře mrtvé dívce "stránky" místo "spánky"!)

Kubín Pk.

I.

Jan Kubín.

13. "Velíš." Povídka podle 34. kapitoly Dalimila o Jaromírovi, zrazeném Hřivcem a zachráněném Hovorou u Velíze, s nemotorným výkladem jména studánky Velíš. Srv. Kodym s. 23.

14. Stavba kaple Rolety na místě, kam mizí přes noc materiál.

16. Ve francouzských válkách zapomene pluk vojáka na stráži, voják se ve vsi ožení, po čtyřiceti letech tam manévruje jeho pluk, voják se postaví zas na stráž, dostane "metál".

A. Kuličková.

45. Hoch "chudé kořenářky" jde nemocnému pánovi pro modrý kvítek z Krakonošovy zahrádky. Dostane jej od Krakonoše, ale nemá se vracet. V přestrojení jde po druhé pro kvítek pro pánova přítele, Krakonoš ho uváže k stromku, dokud prý stromek neuschne. (Srv. II. č. 223.)

46. Hajný rozřeže bábě loktušku s roštím, Krakonoš v podobě fořta jí naloží tři fůry dříví, skutečný fořt s hajným jí dříví odvezou. Krakonoš jim rozbije vůz . Pak nakrade dříví do hajného stodoly, v podobě hocha upozorní fořta, hajný potrestán.

47. Ze tří vandrovních nadává krejčí Krakonošovi Rýbrcoul, uvázne v bah-

- 556 -

ně. Krakonoš okrade krajánka v podobě krejčíka, pak ho v podobě sedláka zavede do hospody, kde je krejčí, krejčí má být za tři dny oběšen. Jeho sestra potká Krakonoše, pláče, že bratra poslala do světa vydělat na dluh vězící na chalupě. Krakonoš se objeví u krejčího jako žalářník, vyvede ho, dá mu svůj plášť, v něm peníze na zaplacení dluhu, dá se za něho oběsit jako slaměný došek.

48. Forman Matěj jede do Prahy, vezme od žida s rancem — Krakonoše — 3 zl., ale ujede mu. Když se vrací, jede za ním Krakonoš jako forman s čeledíny, válí mu do cesty balvany. Matěj musí jim za pomoc draho platit.

60. Matěj chodí za Kačenkou, hoši ho namažou kolomazí, rukávy mu prostrčí latí. Zůstane do šera stát v zelí jako strašák, vyslechne cikány, jak se chystají na barona a fořta. Vyzradí to pánům, když jdou kolem, dostane dvůr a Kačenku.

65. Ztracený synáček.

F. Kocourková.

88. Stvoření čertova syna.

97. Kristus — Petr: potěh.

V. Hortík.

124. Loupežný rytíř pošle zbrojnoše Luce a Ruperta jako poutníky k Duhoňovi z Lesohradu, aby na dané znamení vydali Duhoňův hrad. Hoch, jenž je vede k Duhoňovi, umí italsky, rozumí jim, u Duhoňů chytí holuba, jeho pán varuje Duhoně listem po holubovi. Duhoň odrazí útok, ale po třech letech je přepaden znovu, uvězněn, matka s dcerou prchnou, laň jim v jeskyni dává mléko, dokud Rudolf Habsburský nedobude hradu a neosvobodí Duhoně.

Š. Hiller.

140. - 147. Anekdoty.

K. Chvátalová.

152. Meluzina.

153. Smrt kmotra. (Smrt je mladý muž!)

K. Nejedlý st.

170. Kryštof z Hrubé skály jede do Palestiny v černém brnění, jež mu dodá síly, po návratu v Bubenči na turnaji zvítězí nade všemi, i nad otcem, až se dá dědovi poznat.

171. Budovec v tureckém zajetí prchne s dcerou pašovou, paša s vojskem přitrhne až k hradu Zásadě, ale smíří se, když mu vnuk turecky řekne dědečku! Viz č. 258.

J. Šlambor.

186. Baronova dcera odřekne plukovníkovi, vstoupí do kláštera, pošle mu svého psíka. Plukovník pošle sluhu do kláštera zeptat se na psovo jméno. Abatyše se mračí, dívka má strach, sluha též, plukovník ze vzkazu pochopí, že pes slove "Strach".

- 557 -

A. Srba.

233. Lažanský zastřelí záletného rytíře z Nebákova i svou nevěstu, když je spatří spolu na loďce.

K. Šafář.

238. Pán z Rotštejna vysvobodí z hradu Skály svou nevěstu, zazděnou tam otcem.

F. Hadinec.

247. Meluzína, provdaná za hraběte Alfréda.

248. Hanšpígl.

258. Podobně jako č. 171. Syn hraběte na Mohelnici, turecký císař bloudí, dokud nezruší přísahu, že uprchlíky popraví. Zůstane u nich.

A. Kořínek.

267. O strašícím oběšenci, pak o myslivci, jenž táhl s hrabětem Valdštýnem proti Napoleonovi.

J. Kramář.

272. Zmatený příběh o třech židech, které ani justiciár nemůže vyhnat z chalupy, takže vojsko je oblehne, až umrou hlady.

II.

J. Bažant.

8. Důstojníkův sluha ukradne židovi, u něhož důstojník přenocuje, svítící hodinky, žid přiběhne za vojskem, sluha schová hodinky do kravince, žid je bit. O přírodním lékaři Plechancovi (viz. č. 165).

15. Kominík seštve dvě sousedky na sebe, že prý si čarují.

K. Tajchmanová.

22. 25. Dvě kryptadia, v nichž jsou motivy ze starého francouzského románu o Trubertovi.

M. Antonová.

39. U Čertovy skály se ztrácejí lidé, hoch ze statku chodí kolem skály k chudé Barušce. Bohatá Verunka s pomocí čarodějnice svede hocha, chystá svatbu, místo hocha přijede v kočáře čert, zmizí s Verunkou do Čertovy skály.

A. Meisnarová.

43. Látka Záletníci, o kněžně Piccolomini na náchodském zámku.

Jan Malý.

61. Neapolský král posílá tři syny, jednoho po druhém, do světa pro nevěstu. Lakomý Vilém dá bábě u sloupku na rozcestí jen dva groše, baba mu škodí. Ze zámku krále se třemi dcerami je poslán jednou z nich k druhé, která se mění ve lva a pošle jej k obrovi. Obr jej převede přes břitký skleněný most k zámku své příbuzné, od ní je Vilém poslán do podzemního hradu k třetí, zlatovlasé princezně, kde ho "klokodýl" kordem zabije. Záletného Ferdu umoří v Mezopotámii tři sta dívek. Hloupý Honza je vlastenec "vesnického ducha", hospodský jej pošle k princezně Amalii, Honza jí napřed pošle svou podobiznu, král mu dá Amalii. Vyprávěno zmateně a úmyslně sprostě.

- 558 -

62. Martinic má za trest přinést tři zlaté vlasy Sibyliny. Dva žebráci — duchové — dají mu za dva groše jeden po druhém radu, aby šel "z Babylona" až k "hranici", kam dopadá konec stínu věže Sibylina hradu. Má ve věžním stínu rozestavit 30 sluhů držících koně, jednoho za druhým, na hradě uvázat u dveří provaz, projít s ním až ke spící Sibyle, uříznout jí tři rulíky. Sibyla běží za ním, on skáče s koně na koně (?) až k té hranici, na níž přejde do slunečního světla, Sibyla se opozdí tím, že trhá sluhy i koně. Martinic pak koupí hrad Smečno, tam to je vyobrazeno.

63. Selka vypravuje, že jako dívka šla do Rýbrcoulovy zahrádky pro kytku, kterou chtěla získat hocha. Mládenec s třemi zlatými pery za kloboukem jí dovolil kytku natrhat. Omeškala prý se, zůstala tam rok a den, pak se za hocha vdala.

J. Čížek.

75. Švec Václav Fídrmuc se vrátí z vojny a jde hledat svou zmizelou Verunku. Propadne se v lese do podzemí mezi "pětimužíky", najde Verunku u jejich krále Kejvity (kýval hlavičkou). Verunka ho vydává za bratra, švec učí krále kouřit a tančit, uspí ho, prchne s Verunkou. Prý podle vypravování žebráka Padaleje.

J. Bartoníček.

80. Krakonoš v horách napomene naříkajícího tkalce, aby nepochyboval o jeho moci. Tkadlec najde doma pytel peněz.

Krakonoš poradí naříkající bábě, kde natrhat listí pro kozu. Koza se nažere a pojde, najdou v ní zlato. Srv. Kubín Kl. II. č. 11.

88. Sedlák Lezner zabije r. 1813 raněného důstojníka, jenž mu svěřil své peníze, kaje se a postaví kapli.

J. Zlatník.

89. Šafářův Silvent(!) se uchází o cikánku Marii, její matka chce, aby dokázal, že je "silným podnebím". Silvent zabije obra, vytrhne lípu, ale když se vrací k cikánce, je dvakrát zahnán jejími včelami — jsou silnější než on. Po třetí naučí v hladové zemi lidi orat a sít, po dvou letech včely jej vítají, Marie si ho vezme.

90. Havlíček si jako hošík hrává s kontesou Mínou, vyučí se ševcem, jde do světa, slouží u pána, jenž posílá na svět nemoci. Opatruje u něho svíce života všech lidí. Po třech letech dostane živou a mrtvou vodu, uzdraví hraběte, Mínina otce, opatří trpící babičce pruského krále lehkou smrt, stane se hrabětem z Verbouku, dostane Mínu.

J. Puš.

104. Látka o ježkovi-ženichovi. Puš ji slyšel od zemřelého Mádla. Vypravuje o trpaslíkoví, ale je to pravděpodobně jen ohlas pohádky č. 38 u Radostova.

105. Látka Čertův mlýn. Asi z tisku, protože Puš nevěda, co to je v mlýně šalanda, říká, že Honzovi dali postel "kalandu" a že si "hověl na kalandě".

M. Šubrtová.

137. Stigmata jeptišky Aloizije Jebáto.

- 559 -

G. Lhota.

162. O fextovi historická novela. Prý vypravoval dělník.

163. Královna vil soudí Milenu, že má s hrabětem syna, Satana chce dítě roztrhat. Lstiva radí vydat je úkladům světa, změnit Milenu v holubici. Dvě děvčátka najdou dítě v jahodách, jejich otec je pokřtí Jahodníček. Hoch jde na vojnu, zachrání svého otce plukovníka, jeho matka — holubice — ho chrání. Má se ženit s kontesou, píše však z Frankfurtu dceři své "sestry", Blažence, vezme si ji. Jedou do "sídelního města", had je cestou dovede k sluji, kde se mu projeví jeho matka jako dáma, dá Blažence šperky.

165. O lékaři Plechancovi a Krakonoši za Marie Terezie. Srv. č. 8.

F. Vorel.

170. Voškovrch se jmenuje "Voskabrk", protože tam vozka vezoucí Libušiny panny brk a zvrhl.

171. Správce Cecingar okrade svého pána, jeho dceru si vezme hrabě "Ajchlburk".

172. Krotký vlk hraběte „Šafkoče“ sežere ovci, o které to prorokoval hadač.

A. Rejl.

223. Nemocná paní Letnická pošle svého tkalce do Krakonošovy zahrady pro skočový kořen. Stařec-Krakonoš mu ukáže cestu a popíše kořen, zapoví mu přijít po druhé. Paní se uzdravuje, uprosí tkalce, aby šel po druhé, tkadlec natrhá kořene do zásoby. Když se vrací, žebrák u vsi přeje tomu, kdo bude užívat, aby umřel. Paní se uzdraví, ale brzy stůně zas. Tkadlec jí dá ze své zásoby kořene, paní do rána umře. Prý proto, že jí "stříbrovlasý kmet" poradil, aby užívala také v neděli. (Srv. Kubín Pk. I. č. 45.)

225. O hraběti Šporkovi, čaroději, zmateně.

227. Rytíř táhne do války, bratr, kterému svěřil hrad, svádí marně jeho ženu, rytíř ho po návratu vyžene. Bratr vybije v noci hrad, chůva prchá s hošíkem Hubertem, hodí dítě na kupu sena v potoce, staří lidé hocha vychovají. Hubert se pak skrývá před strýcem ve sklepě svého hradu, otcův duch jej pošle k svému příteli, veliteli. Dostane vojáky, přemůže strýce a jeho bandu, dostane svůj hrad, ožení se s dcerou rytíře z Pecky Adlétou. Je raněn ve válce, vzkáže pro ženu, žena veze jeho mrtvolu domů, je přepadena a zabita.

F. Kryšpín.

230. Mašíček je nemanželské dítě, ujme se ho krejčí, kapitán ho vezme na loď . Marie Terezie se plaví lodí, vezme ho do Vídně, Mašíček koupí zchudlému krejčímu dům, stane se Medníkem, "ale nesmí se ženit".

F. Málková.

Kubín praví, že tato stará výměnkářka nechodila do školy, je negramotná, "vyprávět umí plynně a lahodně", zná "přebohatou zásobu, zvlášť pohádek". Bohužel, bydlila odlehle, "zůstala zcela nevyčerpána". Zapsal od ní č. 251–255. Málková vypravuje opravdu zname-

- 560 -

nitě, nemohu se však smířit s tím, že by vypravovala jen podle poslechu nebo ze vzpomínek na otce-pohádkáře, Její texty jsou nejen dobře ucelené, ale též dosti individuálně odchylné od běžného materiálu.

251. Ženich-zvíře (medvídek), Matka bydlí s očarovaným medvídkem v městě zakletém v les, teče tam "řeka Cedrón", oddá ho u té řeky s hajného Karolinkou atd. Řeka Cedrón se objevuje čtyřikrát, Bytosti radící Karolince, když hledá muže, jsou sourozenci Slunce, Měsíc a "Meluzina".

252. Dívce padají z úst růže: Kupec v městě "Brokovině" (Bordeaux?), jeho stará žena se stydí, že je s útěžkem, pokřtí dcerku Marii doma, vezmou žebračku za kmotru, ta udělá dítěti zlatý kříž na čele, dá mu zlaté vlasy, určí, že se bude smát růže, plakat slzy, chodit jen zeleným jetelem(!). Pradlena má současně dceru; pradlenin syn, malíř, se vrátí po osmnácti letech ze světa. Pradlena požádá kupce, aby si směla u něho schovat truhlu, Malíř sedí v truhle, namaluje tajně dívku, Pak prodává v Engličanech před hradem "poltrety", králi se zalíbí portret Marie, jede po moři do Borovína atd. To je zřetelná knižní historie, která předpokládá, že čtenář ví, kde jsou "Engličany" a jak se jede přes moře do "Borovína". Rybář, který se ujme zmrzačené Marie, hozené pradlenou z lodi do moře, bydlí patrně na břehu kanálu La Manche, když může "do Engličan" jezdit s perlami atd.

253. Drak ve skále — nevěrná sestra nemá tak nápadný knižní charakter.

254. "Papež Řehoř" je text bez knižní předlohy nemyslitelný, Počíná incestem bratra se setrou, dítě hozeno do vody, Tyrský král(!) je najde, Dále se Málková trochu mate, ale pak zas vypravuje bezpečně, když Tyrský král jede s mladým Řehořem k princezně, která si postavila altán, s něhož si prohlíží své nápadníky, Když se princezna vdá za Řehoře a najde v pokoji, do kterého se muž denně zavírá, u kamenného klekátka svůj prsten a lístek, pozná, že se vdala za syna atd. Podrobnosti jsou bez knihy nemyslitelné.

255. Románek o Frantile z Hořic, prý "skutečná událost", je samozřejmý tisk, nedávno před vypravováním čtený.

Kubínovy sbírky obsahují také asi 150 anekdot, žertů, často hodně hrubých mimo ty, které jsou svázány s povídkovými látkami. Na 120 drobností o strašidlech: duších, hastrmanech, světýlkách, divých ženách; trochu méně čarování, pokladů, bajky jen výjimkou, I když sběratel svými sbírkami nedosáhl toho, čeho si přál, mají přece cenu pro studium tím, že poskytly konečně dostatek spolehlivého materiálu, aby mohlo být zjištěno, že to, co bývalo v různých úpravách považováno za národní, bezděčně lidem ústně dochovanou prastarou tradici, nejsou než ozvěny tisků z nedávné doby. Polívkovy poznámky, jež, zvlášť v prvním svazku z Podkrkonoší, rozrůstají ve vzácné odborné studie o jednotlivých látkách, řadí se k nejlepším pracím toho druhu v cizině.


Kontroverse Tille—Kubín

  Kubín, Josef Štefan: „Diskuse o Kubínových pohádkách II.“, Slavia 4, 1925—1926, s. 572–580.

  Polívka, Jiří: „Diskuse o Kubínových pohádkách I.“, Slavia 4, 1925—1926, s. 567–572.

  Tille, Václav: „Kubínovy pohádky“, Slavia 4, 1925—1926, s. 99–122, 294–313.

Zkratky

NVČ

Národopisný věstník českoslovanský. Vydává Společnost národopisného musea českoslovanského.

Tille

Václav Tille: Soupis českých pohádek I, II/1–2. Praha 1929—1937.





< < < Pohádkosloví

 

TOPlist