Beneš Metod Kulda

(1820—1903)

Publikované práce

  Beneš Method Kulda, Pohádky a pověsti z Rožnovska. K vydání připravil, předmluvu "Kuldova sbírka pohádek a pověstí z Rožnovska" napsal a poznámkami a slovníčkem opatřil Oldřich Sirovátka. Obálku, vazbu a výzdobu navrhla a graficky upravila Lucie Weisbergrová. Klasické sbírky českého folklóru. Sv. 2. Lidové umění slovesné. Řada A, svazek 14. SNKLU 1963, s. 545 + (7). — Obsah.

Tille, II/2, 561–565:

Kulda I.-V.

I. II. Moravské národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry. Sebral a napsal Beneš Method Kulda. Praha, I. L. Kober, 1874–1875. (Národní biblioteka díl 30.)

Svazek první. Str. 310, č. 57.

I. Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského. Č. 1–58 (č. 8. schází).

Svazek druhý. Str. 306, čísel 66.

I. Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského č. 59–124. Str. 1–238.

II. Národní pověry a obyčeje v okolí Rožnovském na Moravě. Str. 239 až 306.

III. Moravské národní pohádky a pověsti. Sebral a do tisku upravil Beneš Method Kulda. Praha, V. Kotrba, 1892—1894.

Svazek třetí. Str. 275, čísel 43. 1892.

Z okolí Olešnického a jiných. Sebral a zaslal Jan Pleskač a jiní. (Podtitul): Z okolí Olešnického, Brněnského, Třebíčského, Výškovského a Žďárského.

Jan Pleskač č. 1–20, okolí Olešnice.

Jarolím Kerka č. 22–27.

Kateřina Vidláková ze Svatoslavi, Beneticko, č. 28–30, 40, 41.

Mariana Mytisková ve Vladíkově u Vladislavi, Třebíčsko: č. 35, 36, 42.

Václav Vencálek, krejčí č. 34.

František Machát z Budišova č. 37–39.

Křišťanka Machátová z Budišova č. 43.

Beze jména: 21, 31–33.

IV. Svazek čtvrtý, Str. 246, čísel 17. 1894.

Z okolí Kamenického. Sebral a zaslal Karel Orel č. 1–17. Z Chlumu u Kamenice.

V. Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Sloupského. Ze sbírky zemřelého Jana Soukopa do tisku upravuje B. M. Kulda. (Poznámka redakce: Rukopis, dosud netištěný, otištěn bez změn.)

(Svazek pátý.) 29 čísel.

Český lid 5. 1896. s. 284 — č. 1. s. 367 — č. 2–9.

6. 1897. s. 194 — č. 10–14.

7. 1898. s. 42 — č. 15–16.

8. 1899. s. 147 — č. 17–18. s. 317 — č. 19–2l.

11. 1902. s. 407 — (č. 25–26.)

12. 1903. s. 59 — (č. 27.) s. 97. (č. 28–29.)

Kuldova sbírka je dílem čtyř kněží-buditelů z let padesátých. Nejstarší byl Jan Pleskoč (1797—1873), narozený v Třebíči, od r. 1831 farář v Olešnici. Jan Soukop (1826&x8212;1892), také z Třebíče, jeho synovec, byl farářem v Doubravici. Jeho spolužák Karel Orel (1823—1873) narodil se v Bystřici u Perštýna na Moravě, v letech padesátých byl kaplanem v Ka-

- 562 -

menici, a zemřel jako farář v Strážku u Bystřice. Beneš Method Kulda (1820—1903) narodil se v Ivančicích, v letech 1850—1859 byl duchovním správcem ochranovny zpustlé mládeže v Brně a od r. 1870 sídelní kanovník na Vyšehradě v Praze. František Sušil (1804—1868), sběratel písní, dal již v letech čtyřicátých Mikšíčkovi několik pohádek do jeho sbírky. Roku 1853 vybídl Kuldu, aby s ním jel o prázdninách do Rožnova sbírat pohádky. Hrabě Bedřich Sylva-Taroucca, kanovník (1816—1881), opatřil finanční pomoc, přijel se na ně podívat. Kulda vzpomíná v Českém lidu (I. 1891. s. 431), jak se k nim hrnuli lidé z okolí. Psal rychle podle diktanda a platil chudým i dvojnásobnou denní mzdu. Nejnadanějším byl negramotný nádeník Kroupa. Kulda zajel o prázdninách 1854 znovu do Rožnova a vydal pak v Brně u Rohrera "Pohádky a pověsti národu Moravského." Díl I. Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského, celkem 123 čísel. Jako díl II. této sbírky vyšly 1856 "Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Jemnického." Sebral Jos. St. Menšík, u Winikera v Brně. (Viz "Menšík") V Časopisu Matice Moravské vycházely roku 1870 (sešit 2.–4.) a roku 1871 (sešit 1. 3. 4.) Kuldovy "Národní pověry a obyčeje v okolí Rožnovském na Moravě". V letech 1874/5 vydal Kulda svou sbírku znovu u I. L. Kobra v Praze a připojil k ní i material z Časopisu Matice Moravské, v kterém jsou na několika místech ((str. 258–260, 265, 272) povídky.

Přátelé na jeho vybídnutí sbírali roku 1854 i později také. Jan Pleskač poslal mu z Olešnice dvacet čísel, Karel Orel z Kamenice sedmnáct. Orel sbíral i pak, ale sbírka mu shořela. Mimo to dostal Kulda ještě příspěvky od jednotlivců a rukopisnou sbírku Jana Soukopa z okolí sloupského. Rukopisy zůstaly ležet až do počátku let devadesátých. Když Cyrillo-Methodějská tiskárna projevila ochotu vydávat pohádky, Kulda probral odložený materiál, vybral z něho pro třetí svazek sbírku Pleskačovu z Olešnice z r. 1854, a doplnil svazek, vydaný 1892, několika jinými zásilkami z té doby: u některých už nenašel žádných údajů. Po dvou letech vydal Orlovu sbírku jako svazek čtvrtý a zbytek — sbírku Soukopovu — odevzdal Zíbrtovi, jenž ji tiskl porůznu v letech 1896—1903 v Českém lidu.

Kulda roku 1854 vyložil v předmluvě svůj názor na pohádky. Chce vydávat "obraznost národa samého, jak se odedávna v pohádkách a pověstech jeví". "Svrchovaný jest čas, aby se tyto utěšené voničky či kytečky po zahrádkách lidu našeho sbíraly a tiskem jistému zapomenutí vyrvaly, jelikož nastala rozhodná doba přerody a obnovy národu našemu, kdy tiskem a parou novější myšlenky do lidu našeho se hrnou a staré náhledy i se starou ryzou mluvou vytiskují." Věří, že náš národ vytvořil množství "pohádek prostomilých", z nichž prosvítá "jádro rázné moudrosti a zbožnosti" . Neprosvítá-li, jsou vinni pozdější vypravovatelé, nejapní opravovatelé. Považuje pohádky pro lid za užitečnčjší než "novější myšlenky" šířené knihami, které jsou "pravým jedem". Avšak i bez těchto knih "sžíravý vzduch již nastalé obnovy a přerody... myšlenky staré a dobré zhasíná a ničí". Národní písně vymřely, místo nich se zahnizďují písně "neladné, nečisté, plané,

- 553 -

špatné, záhubné". Vymizely také staré nevinné pohádky národní, místo nich se objevily novější, "jichž do konce aneb aspoň bez bolu, studu a zardění yyslyšeti není lze". Kulda chce svou sbírkou dát lidu dostatek pohádek slušných, zábavných a prospěšných. Mimo to cítí povinnost, "bychom tiskem zachovali potomstvu alespoň zbytky "plodivé obraznosti předků". Praví: "Podávám ve sbírce své nezměněné výtvory lidu našeho", a opakuje znovu (s. 11.): "Tyto výtvory obraznosti a výmluvnosti národní... podávám tuto tak, jak jsem jich z úst vypravovatelů a vykladaček přenesl pérem na papír. Značných změn jsem se chránil."

Kulda sám doznává, že slýchal pohádky ohavné a připouští jisté změny. K pohádce o Nezasmálce (I. č. 35.) připomíná, že ji slyšel v podobě "hanebné a ohyzdné" a upravil ji po svém. Přeje si, aby ji lidé vyprávěli v té změněné podobě. Takových úprav je asi víc, nehledě k tomu, že Kulda z toho, co slyšel, vybíral a odkládal texty, které se mu zdály závadné, je jich na Valašsku, jako jinde, dost. Jistě úmyslně nefalšoval. Ale zacházel s tím, co slyšel, v duchu tehdejší doby. Pohádka se "očisťuje" od příměsků neboli upravuje se její tendence i nálada. Tendence náboženská je v textech zvlášť znatelná. Č. 105 o princezně, která v noci chodí tančit (Soupis II. 1. s. 338) je převzato ze sbírky Mikšíčkovy I. č. 33.

U Pleskače je snaha, zabarvit text co nejpobožněji, silnější než u Kuldy. Hned první číslo, počínající bezdětnými manžely, kteří nadpřirozeným zpúsobem dostanou syna, ukazuje jeho sloh. Manželé živí se "počestně v bázni boží". Denně se "nábožně modlívali k Pánu Bohu, aby... nějaké dítě jim popřál". Konečně počínali pochybovat o všemohoucnosti boží. Muž šel přece zas do kostela, žena doma "také se nábožně modlila". Přišel k ní stařec — Búh a řekl: "Jděte zítra ráno do kostela a modlete se tam před Pánem Bohem — za rok budete mít syna." Žena se ráno nemohla dočkat, "až se zvonilo na mši svatou". Byla před kostelem dřív, než kostelník otevřel, byla tam první, "klekla a pobožně se modlila". Když se nakonec Jan stal králem, "Pánu Bohu děkovali za to... až konečně je milý Pán Búh k Sobě do nebe povolal". V druhém čísle řezník prosí poustevníka o nocleh. Poustevník mu oknem nařídí, "aby se napřed skroušeně pod oknem vyzpovídal"; řezník poslechne, ("uložené pokání pobožně se pomodlil"), poustevník ho vezme na noc. Anděl přinese chleba i pro řezníka, "po jedenácté hodině pomodlili se oba a šli spát". Ráno řezník "skočil honem dolú, pomodlil se ranní modlitbu a šel k oknu". Když se řezníkovi podaří pobít lupiče v hospodě, až se brodí v krvi, počne si to za hřích pokládat, ale upokojí se, že to zasloužili. Najde pak dceru hostinského, která ho prosí na kolenou o život. On ji však přiváže k židli, hospodu zapálí a odejde, ač dívka zoufale sebou trhá a křičí. "Kráčel vesele a častěji si také nějakou svatou písničku zazpíval."

Další texty, od několika zasilatelů, také jsou často úmyslně nábožensky zbarveny. Č. 22. od Kerky je rozmluva mezi bohatým a chudým bratrem o tom, proč se bohatému daří. Na variant látky o Plivníkovi — muž dostane žertem šotka v škapulíři, ale věří, že mu pomohl, — je vroubeno poučení, jak

- 564 -

nabýt jmění. Bohatý svěří chudému uzavřený lístek, aby jej nosil na prsou. Nesmí s ním do hospody, ráno se má pomodlit "modlitbu příslušnou na katolického křesťana", pak rozdělit práci, pomodlit se pozorně modlitbu Páně. Po několika letech zbohatne a doví se pak, že ten lístek není než návrh na zbožný život, recept na "masť proti peklu". Bratr mu pak ještě doporučí, aby chodil často na kázáni a radil se s kazatelem. Následují zbožné látky o Andělu strážci a o Záhoří. Mitysková v č. 36. vypravuje historickou povídku o polském králi Janovi, jenž je chuďasovi kmotrem: "rodina chudá, ale vzorná, protože nábožná." Jan u nich přenocuje, povečeří, pomodlí se, ale nespí, v domě je nepokoj, děti oznamují, že dědeček s babičkou se modlí u nemocné matky. Host jim radí, aby se také pomodlily. "Poklekly děti i s otcem a modlily se hlasitě; i pocestný se modlil s nimi." Druhý den, když chudákovi prodávají chalupu, přijede král s knězem, je dítěti kmotrem, slíbí pomoc a péči o syna. "Vy pak, Pavle, a hodná, nábožná rodina Vaše, nepřestávejte se modliti za svého kmotra krále Polského." Kosoručka od Vidlákové (č. 40.) je z katolického pramene. Dcera odpírá sňatek s otcem, "nepravost před Bohem vševědoucím a spravedlivým". Otec jí káže uřezat ruce. Dívka. se modlí před královskou zahradou, vrata se otevrou, jabloň se k ní sklání. Princ si ji vezme, dokazuje otci: "Líbí-li se bezruká, ale ctnostná osoba Bohu, může se také líbiti mně!" Když je pak kosoručka zrádným úkladem i s dítětem vyhnána, modlí se u studánky, nabude rukou. Když konečně je opět princem nalezena, princ pozná: "Pán Bůh tě pro tvou nábožnost miloval a zázračně zachránil." Chce jejího otce potrestat, ale na prosbu své ženy jej zavře do kláštera, "aby se polepšil a u Boha odpuštění došel". Č. 41. (o blanických rytířích) je rovněž katolická povídka. Vdova se uchrání od čerta tovaryše svěcenou křídou a vodou, její syn píše bludné knihy, "a tak u nás začala ta helvitská víra." Mitysková (č. 42.) vypravuje zbožnou legendu o mluvícím krucifixu. Chápeme mravoučnou a zbožnou tendenci sběratele, jenž především chce vydat knížku čtení pro lid z látek v lidu sebraných, ale studium lidového podání z těchto pramenů tato tendence značně zatěžuje.

Orlovy pohádky ze vsi Chlumu pocházejí většinou od jednoho stařečka, "jenž mluvil, jako by tiskl," ale jejich původ je podezřelý. Sloh mají rozlehlý, plný zvláštních podrobností, jež nesvědčí ani tak o dobré paměti jako spíš o čtenářské horlivosti vypravěče, jenž si pamatuje detaily, v jiných textech těch látek neopakované, asi proto, že vypravuje z čteného — jinak si nelze tento sloh vysvětlit. První povídka, o smrti — kmotřence, nevypravuje o kmotře, ale o kmotrovi žebrákovi, jenž se pak zjevuje u hlav neb u nohou nemocných, a chuďas se stane slavným lékařem. To ukazuje k německé předloze. Hovorné líčení, jak chuďas jde léčit královnu, myje se u potoka, obléká sváteční šaty, v městské bráně ukazuje svůj pas, budí posměch u hostinského i u stráže před hradem, je v hradu na rozpacích a chová se u královny po selsku nemotorně, ukazuje na knižní pramen právě tak jako závěr u žebráka v zámku, kde hoří svíce. I další čísla mají tuto charakteristickou

- 565 -

hovornost knížek pro lid, plnou výjimečných podrobností, mimo to však podezřelé výrazy, připomínající překlad z němčiny. Rádce říká Janovi (s. 45) "Mé dítě!" (Mein Kind!), dává mu (s. 46.) "stromská jablka" (Baumäpfel), která se objevují i v jiném textu (s. 118.), kde je František trhá pro nevěrnou sestru, ale neříká, "kterak k jablkům přišel" (!). Náboženská tendence také silně vyniká. V povídce "Podivní manželé" přijde bloudící chlapec k poustevníkovi. Poustevník ho nasytí a zkouší z náboženství, pak ho (s. 80,) vyučuje v svatém náboženství, konečně mu poradí, jak chytit jednu ze tří dívek — labutí. Ptá se ho, líbí-li se mu dívka, Jindřich se zapýří, panna sklopí oči, poustevník praví (str. 82): "Já vás budu vyučovati ve svatém náboženství a především o stavu manželském." Pak je oddá atd. Č. 10., látka o vzkříšené nevěstě je typická mravoučná povídka pro lid, ne z lidu. Kupcova Naninka dá ze své pokladničky studovat nádeníkova Karlíčka, Karlíček se stane učitelským, dělá "i kostelní hudbou pánu principálovi velkou radost", jde do světa, v prvním městě jde na mši svatou, tlačí se k varhanům, oslní všechny svou hrou — podrobný popis —, je pozván farářem na oběd, zůstane u faráře a vzdělává se v kostelní hudbě, farář si ho zamiluje "pro mravopočestnost a bohabojnost" atd.

Tedy: knížky pro lid, z podání lidu, ale tendence sběratelova silnější než podání.


Zkratky

Tille

Václav Tille: Soupis českých pohádek I, II/1–2. Praha 1929—1937.





< < < Pohádkosloví

 

TOPlist